1_kapitola_CO_JE_PRAVNI_FILOZOFIE
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
R. Dworkin, Říše práva. (1986)
„Právní filozofové jsou ve stejné situaci jako filozofové spravedlnosti.... Nemohou vytvořit užitečné sémantické teorie práva. Nemohou odhalit běžná kritéria nebo základní pravidla, kterými se řídí právníci, protože taková pravidla neexistují a na fakta by museli připnout nálepky s označením „právní“. ... Právní filozofové diskutují o obecné části, interpretačním základu, který musí mít každá právní argumentace. (...) Tedy stanovisko každého soudce je samo součástí právní filozofie, i když je odpovídající filozofie skrytá a ve zjevné argumentaci dominují citace a seznamy faktů. Právní věda je obecnou součástí soudního rozhodování, tichou předehrou ke každému právnímu rozhodování.“
DWORKIN, Ronald. Ríša práva. Bratislava: Kalligram, 2013, s.127-128.
Druhá tendence byla ovlivněna rozvíjející se postmodernou ve společenských vědách, která obecně vystupovala proti racionalismu jako zdroji velkých vyprávění, jedné pravdy, jedné obecné teorie (práva), jedné vědecké metody, atd. Její stoupenci spatřují východisko v pozorování diverzity a pluralitě přístupů či metod. Ve vztahu k právu chtějí, aby se opět zkoumalo to, k čemu slouží, aby se přiblížilo k těm, kterým je určeno (adresátům). Otevírají nová témata, jako je otázka násilí, kritizují formalismus v uplatňování lidských práv nebo moralismus v apelu na ochranu hodnot, atd. K známým představitelům patří americký filozof R.Rorty (1931-2007) a francouzští filozofové J.Lyotard (1924-1998), M. Foucault (1926-1984), J. Derrida (1930-2004).
Třetí tendence hledala interdisciplinární východiska, především v sociologii pro novou teorii (koncept) práva. Na půdě německé právní vědy toto úsilí reprezentují dva výrazné přístupy. První reprezentuje systémová teorie práva N. Luhmanna (1927-1998) a druhý přístup diskursivní teorie práva J.Habermase (1929). Pro Luhmanna je právo systémem operací, pro Habermase pak médiem komunikace.
Právní filozofie přelomu 20. a 21. století.
Dva přístupy: první charakterizuje návrat k „dogmatickým“ otázkám a problémům. Jedná se o reformulaci významu právně-filozofického myšlení pro právní teorii i praxi. Tento přístup usiluje o návrat právní filozofie jako „ztracené dcery“ do lůna právní vědy. Především v německém prostředí se objevují různé modely o oživení právní filozofie. Např. německý právní teoretik S. Kirste ji představuje jako zastřešující vědu, která je jednotou tří oblastí:
a) teorie právní vědy, která se zaobírá právním myšlením;
b) právní teorie, která se zaobírá pojmem právo;
c) právní etika, která se zaobírá otázkami spravedlnosti, spravedlivého práva.6
Druhý přístup usiluje o interdisciplinaritu ve smyslu uplatňování nových metodologických přístupů jako je např. ekonomická analýza práva, etizace práva, apod.