Zkouška

analýza článků v Řím I a Řím II:

• obě nařízení obsahují vlastní úpravu – může to působit komplikace (obě úpravy jsou si velmi podobné) – zájem na úplném sjednocení ovšem není

• úprava: ŘÚ (čl. 7), Řím I (čl. 9), Řím II (čl. 16)

ŘÚ:

Článek 7

Imperativní právní normy

(1) Při použití práva určitého státu podle této úmluvy může být přiznán účinek imperativním normám práva jiného státu, s nímž je právní vztah úzce spojen, jestliže tato pravidla musí být v souladu s právem tohoto státu ve stanoveném rozsahu aplikována bez ohledu na to, kterým právem se smlouva řídí. Při rozhodování o přiznání účinku těmto imperativním normám musí být brán v úvahu jejich charakter a účel, jakož i následky jejich použití či nepoužití.

2) Žádné ustanovení této úmluvy neomezuje použití norem práva státu sídla soudu, které jsou normami imperativními, bez ohledu na právo, jímž se jinak smlouva řídí.

- problém s čl. 3 odst. 3 ŘÚ – zde se špatně použila zkratka „imperativní normy“ pro normy kogentní

(„obyčejné“) – v Řím I už to není

Řím I:

Článek 9

Imperativní ustanovení

1. Imperativní ustanovení jsou ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo.

2. Tímto nařízením není v žádném případě dotčeno použití imperativních ustanovení práva země soudu.

3. Rovněž lze použít imperativní ustanovení práva země, v níž mají být nebo byly povinnosti vyplývající ze smlouvy splněny, pokud tato imperativní ustanovení činí plnění smlouvy protiprávním. Při rozhodování, zda mají být taková ustanovení použita, je třeba vzít v úvahu jejich povahu a účel, jakož i důsledky, které by mohly z jejich použití nebo nepoužití vyplynout.

-oproti konstrukci v ŘÚ je poněkud jiná struktura – Řím I obsahuje oproti ŘÚ v odst. 1 definici IN

- v Řím I je odst. 1 definicí IN, odst. 2 se zabývá použitím tuzemských IN a odst. 3 cizích IN

- použití cizích IN (odst. 3. Řím I a odst. 1 ŘÚ) – rozdíl je ve formulaci - za nejužší místo pro právní

vztah se považuje v Řím I místo plnění smlouvy = vyšší právní jistota. Čl. 7 ŘÚ teoreticky umožňuje

použití imperativních norem více států v případě splnění úzkého spojení.

Řím II:

Článek 16

Imperativní ustanovení

Tímto nařízením není v žádném případě dotčeno použití imperativních ustanovení práva země, v níž má soud sídlo, bez ohledu na právo, které by se na mimosmluvní závazkový vztah jinak použilo.

- chybí úprava použití cizích IN