Zkouška

Pravomoc založená podřízením se zahájenému řízení – čl. 26

• někdy je nazývána „tichou prorogací“, ale je to nepřesné

• podmínky:

• musí se jednat o soud, který není příslušný

• není to fyzické dostavení se – stačí třeba vyjádření k žalobě

• nesmí být v rozporu s výlučnou pravomocí

Autonomie vůle stran v určení fora před obecnými soudy (převzato z dokumentu mps1)

Autonomie vůle stran v procesním právu

V řízení o soukromoprávních věcech, v kterém je mezinárodní prvek, nevzniká otázka, podle kterých procesních předpisů (kterého práva se postupuje). Zásadně se v něm postupuje podle tuzemských procesních předpisů (lex fori), (§ 8 ZMPS). V mezinárodním právu procesním tedy není možná kolizní metoda úpravy.

Projevy autonomie vůle v mezinárodním právu soukromém

1. volba sudiště – prorogace

Prorogace (pravomoci) je obecně chápána jako dohoda stran o tom, že jejich spor bude řešit určitý soud, proto se lze setkat také s označením tohoto právního úkonu ekvivalentem volba sudiště. V podmínkách českého práva lze najít úpravu prorogace ve třech ustanoveních – v § 89a OSŘ a § 86 odst. 1 a 2 ZMPS. Ustanovení § 86/1 ZMPS stanoví, že pravomoc českých soudů ve věcech závazkových a jiných práv majetkových sporech může být založena také písemnou úmluvou stran. Tato úmluva se označuje jako prorogatio fori a přichází v úvahu tehdy, jestliže by jinak nebyla pravomoc českých soudů založena.

Věcná příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí sporu z mezinárodního obchodního styku nemůže být stranami nikdy měněna.

+ § 88 Prorogace v pracovním právu.

V souvislosti s prorogační smlouvou se v nauce hovoří o tzv. prorogačních a derogačních účincích. V případě prorogačních účinků mluvíme o pozitivním založení pravomoci, derogační účinky jsou pak spjaty se zánikem pravomoci, jež by jinak byla dána tehdy, pokud by prorogační dohoda neexistovala.

Možnost volby sudiště je obsažena taktéž v čl. 23 nařízení Brusel I. Doložky o volbě sudiště jsou přípustné ovšem pouze tehdy, pokud spor spadá pod nařízení Brusel I, a samozřejmě, spor se také musí týkat okruhu věcí, které doložka zahrnuje. Z čl. 23 nařízení Brusel I vyplývá, že podmínkou pro jeho aplikaci je předně existence mezinárodního prvku, dále musí být určena příslušnost soudu v členském státěani jedna strana ovšem nemusí mít bydliště na území členského státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, pak je tato příslušnost výlučná. Jestliže jde o spotřebitele je prorogace přístupná až po vzniku sporu čl. 23 odst. 5.

1. podřízení se pravomoci

Čl. 26 nařízení Brusel I stanoví, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. Smyslem ustanovení bylo ponechání výhodnějšího režimu uznávání a výkonu soudních rozhodnutí tam, kde z určitých, možná i zákonodárcem nepředvídatelných, důvodů by mohlo dojít k situaci, že dle Úmluvy není založena pravomoc (příslušnost), a přesto se jedná o případy, které mají vztah k území členských států.