Judikatura-PEU

Případ Ratti

• přiznává směrnici přímý účinek v případě, že daný stá tuto směrnici neimplementuje, v případě že je daná směrnice dostatečně přesná, aby nahradila vnitrostátní právní předpis a byla aplikována místo něj.

• národní soud, který byl požádán osobou respektující ustanovení směrnice, aby neaplikoval národní normu, která je neslučitelná se směrnicí a jež ještě nebyla transformována do vnitrostátního právního řádu, musí této žádosti vyhovět, pokud dotčený závazek obsažený ve směrnici je bezpodmínečně a dostatečně přesný

• Směrnice nemá přímý účinek okamžikem oznámení, ale až po uplynutí lhůty určené k implementaci.

Případ Kolpinghuis Nijmegen

• ESD potvrdil svoji judikaturu odmítající přímý účinek směrnice v obrácených vertikálních (sestupných) situacích, tj. zakládající povinnost jednotlivci ve prospěch státu. Dále pak zopakoval klíčové věty z judikátu Von Colson týkající se povinnosti vykládat národní právo s ohledem na relevantní ustanovení práva evropského. Tuto povinnost však následně omezil tím, když doplnil, že „povinnost národního soudu obrátit se k obsahu směrnice při výkladu odpovídajících pravidel jeho vlastního práva je omezena obecnými právními principy, jež tvoří součást komunitárního práva, zejména princip právní jistoty a zákaz retroaktivity. Důležitým také je, že směrnice nemůže sama o sobě, nezávisle na právních předpisech vydaných k její implementaci, mít za následek uložení nebo zpřísnění trestní odpovědnosti osoby jednající v rozporu s ustanoveními směrnice. Dalším nóvem, které rozhodnutí přináší je fakt, že uplynutí, či neuplynutí implementační lhůty není pro nepřímý účinek důležité.

Případ Marshall

• nepřípustnost přímého účinku směrnic ve vztahu mezi jednotlivci, tedy v horizontální rovině.

• „…vzhledem k čl. 189 SES se závazná povaha směrnice, která je základem pro možnost dovolávání se směrnice před národním soudem, vyskytuje pouze ve vztahu ke každému členskému státu, kterému je směrnice adresována. Z toho vyplývá, že směrnice sama o sobě nemůže ukládat závazky jednotlivci a ustanovení směrnice se nelze proti jednotlivci dovolávat“

Případ Dori

• Tento rozsudek odmítl přiznat horizontální přímý účinek ustanovení směrnic. Kompenzaci práv těm, kteří se tohoto účinku domáhali, poskytl prostřednictvím zásady nepřímého účinku - vnitrostátní soud povolaný k jejich výkladu je povinen zajistit v co nejvyšší míře s přihlédnutím ke znění a účelu směrnice, aby se dosáhlo výsledku uvedeného ve směrnici

Případ Marleasing

• ESD modifikoval princip Von Colson hned ve dvou směrech. První z nich představuje vypuštění obratu „…natolik nakolik jim to umožňuje diskreční pravomoc…“ z von-colsonovské definice nepřímé účinku směrnice, který Soud nahradil tím, že vnitrostátní soud je povinen národní právo interpretovat ve světle znění a účelu směrnice „natolik, nakolik je to možné“, jinými slovy „v nejvyšší možné míře“.

• povinnost vykládat „ve světle“ komunitárních norem nejen ustanovení domácího práva implementující komunitární předpis (směrnici), ale též národní právo jako celek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o domácí legislativu přijatou po příslušném komunitárním předpisu, nebo domácí právní normy předcházející přijetí komunitárnímu předpisu.

• i dosud netransponované sekundární právní akty do práva člena Společenství jsou soudy členských států povinny vykládat ve světle daného právního aktu