Judikatura-PEU

Případ Mangold

• šlo o spor mezi jednotlivci, neuplynula implementační lhůta pro transpozici směrnice. SDEU dal za pravdu žalobci panu Mangoldovi a rozhodl o existence možnosti dovolat se horizontálního přímého účinku ve spojitosti s obecnou zásadou právní, za kterou je v daném případě považovaná nediskriminace z důvodu věku.

• Podle SD směrnice nezakotvuje zásadu rovného zacházení, ale pouze stanoví obecný rámec pro boj s diskriminací. Zásada nediskriminace je podle SD obecná zásada práva Společenství, proto to není závislé na transpoziční lhůtě. Vnitrostátní soud má v daném případě nepoužít ustanovení vnitrostátního řádu, aby zajistil právní ochranu.

• Soudní dvůr rozhodl, že je zásada nediskriminace na základě věku obecnou zásadou práva Společenství, jež se uplatňuje nezávisle na tom, zda k jejímu provedení přijme zákonodárce Společenství podrobnější právní úpravu. Zejména pak „nemůže být dodržování obecné zásady rovného zacházení, zvláště na základě věku, jako takové závislé na uplynutí lhůty poskytnuté členským státům k provedení směrnice, jež má stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě věku“

• vnitrostátní soud, který rozhoduje spor, v němž je dotčena zásada nediskriminace na základě věku, má povinnost v rámci svých pravomocí zajistit právní ochranu, která pro procesní subjekty vyplývá z práva Společenství, a zaručit jeho plný účinek tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by s ním případně bylo v rozporu.

• Ve věci Mangold totiž nedocházelo k zakládání povinností jednotlivců na základě směrnice, ale ve vzájemné spojitosti s obecnou zásadou právní.

• Rozhodnutí Mangold vyvolalo řadu kritických reakcí, zejména z řad generálních advokátů. Hlavními problematickými body bylo za prvé to, že otevírá prostor pro prolomení nepřípustnosti horizontálního účinku směrnic a také, že obecná zásada nediskriminace na základě věku neexistuje.

Případ Frankovich

• stát byl povinen směrnici naplnit a pokud tak náležitě neučinil, je odpovědný za škodu, kterou tím způsobil jednotlivcům. Podmínkou je, že směrnice zakládá jednotlivcům přesně stanovená práva (jako v tomto případě právo být chráněn před nesolventností firmy) a mezi způsobenou škodou a nenáležitou implementací směrnice musí být příčinná souvislost. Odpovědnost je v tomto případě objektivní (žalující nemusejí dokazovat, že je stát poškodil úmyslně).

• Soud argumentoval tím, že římské smlouvy založily evropský právní řád, který je nadřazený vnitrostátním právním systémům. Evropské právo působí nejen na členské státy, ale i na jejich jednotlivce. Ti získávají nejen povinnost, ale i práva. Národní soudy se evropským právem musejí řídit a musejí v souladu s ním jednotlivce chránit. Pokud by tak nečinily a jednotlivci by se nedomohli svých práv, které pramení z nejen primárního, ale i sekundárního práva EU, znamenalo by to oslabení celého systému práva EU. Itálie je tedy povinná nahradit panu Francovich a jeho kolegům škodu, kterou svým jednáním způsobila.