Judikatura-PEU

Případ Nordsee

• Autonomní pojem „soud členského státu“ v kontextu práva Evropské unie nezahrnuje instituce, jejichž pravomoc vychází ze smluvního základu (např. rozhodčí soud), a ty tak nejsou oprávněny klást předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru.

• Protože rozhodčí soud stojí mimo soudní soustavu členského státu a jeho pravomoc byla založena smluvně, nemůže taková instituce klást předběžné otázky, na jejichž výběru k řešení sporu se orgány členského státu nepodílí a na jejichž řízení tyto orgány neparticipují.

• Aby se jednalo o soud, musí být splněna tato kritéria (podle případu Vaassen-Göbbels)

  • má zákonný základ

  • je nezávislá a rozhoduje nestranně

  • má trvalý charakter

  • má obligatorní jurisdikci (jurisdikci založenou zákonem)

  • řídí se v rozhodování zákonnými předpisy, tj. ne na základě volního uvážení

  • rozhoduje ve sporném řízení

• V tomto konkrétním případě rozhodčímu soudu chyběla obligatorní jurisdikce, ale jinak se postavení rozhodčích soudů (či jiných rozhodovacích těles) se různí, proto je třeba naplnění těchto kritérií zkoumat s přihlédnutím ke konkrétnímu případu

• V českém právním řádu rozhodčí soudy nemohou položit předběžnou otázku (ani stálé rozhodčí soudy), protože není splněn požadavek obligatorní jurisdikce a řízení před nimi závisí na existenci rozhodčí smlouvy.

Případ Cilfit

• Soudní dvůr proanalyzoval situace, kdy vnitrostátní soud posledního stupně je osvobozen od povinnosti položit předběžnou otázku. První takovou situací je, kdy „tato otázka není relevantní, tedy v případech, kdy by odpověď na tuto otázku, ať už je jakákoliv, nemohla mít vliv na řešení sporu.

• Druhá situace souvisí s případem Da Costa a s doktrínou acte éclairé. V této části rozsudku Soudní dvůr rozšířil výklad odstavce 2 z rozhodnutí Da Costa, ve kterém je uvedeno, že vnitrostátní soud posledního stupně není povinen položit předběžnou otázku, jestliže již existuje rozhodnutí Soudního dvora ohledně materiálně identické otázky. V CILFIT byly přidány i případy, kdy existuje „judikatura Soudního dvora zabývající se daným právním problémem, bez ohledu na povahu řízení, ve kterých byla tato judikatura vydána, i při nesplnění podmínky naprosté shody sporných otázek.“

• Na konci Soudní dvůr uvedl tak zvanou doktrínu acte clair. Vnitrostátní soud posledního stupně má možnost samostatně posoudit kompatibilitu národního práva s právem unijním, když „správné použití práva Společenství může být tak zřejmé, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky.“ Vedle toho Soud stanovil kritéria, která soud musí splnit, rozhoduje-li na základě acte clair:

  • 1) musí být přesvědčen, že věc je stejně zřejmá soudům jiných členských států a Soudnímu dvoru;

  • 2) musí dávat pozor na charakteristické znaky unijního práva;

  • 3) musí porovnávat různé jazykové verze unijních aktů;

  • 4) musí myslet na to, že unijní právo používá specifické terminologie a právních institutů, které se nemusí shodovat s vnitrostátním pojetím;

  • 5) musí každé ustanovení unijního práva posuzovat v jeho celkové souvislosti a vykládat s ohledem na všechna ustanovení tohoto práva, jeho cíle a stav vývoje k datu, kdy má být dotčené ustanovení práva uplatněno.