1. otazka 19. stoleti

1. Specifičnost české literatury 19. Století. Prolínání uměleckých a mimouměleckých cílů. Naplňování jazykového programu, budování osobité národní kultury versus vyrovnávání kroku s vyspělými evropskými literaturami.

Vznik a vývoj českého obrození.

Pojem Národního obrození

Charakteristika Národního obrození

Jako česká obrozenecká literatura se obvykle označuje výsek vývoje slovesného umění, jenž se odehrál v zemích Koruny české v období od poslední čtvrtiny 18. stol. až do první pol. 19. stol.

Podstatné pro toto období jsou změny společenské struktury, pro lit. vývoj je podstatná změna povahy umění, které se stává uměním nové doby. Nová doba znamená politické změny ve společnosti, ale také změny týkající se novým sebepojetím jedince = proměna dřívějšího, pozdně středověkého životního stylu (typická byla uzavřenost, malá prostupnost spol. skupin, nízká frekvence informací atp.) ve styl, kde se člověk začíná ocitat ve světě určovaném strojovou výrobou, , vývojovou dynamikou…

Nová doba člověku otevírá řadu nových možností, proměňuje však jeho pojetí světa a sebe sama. To souvisí i s literaturou, jejíž základní znaky jsou primárnost estetické funkce (dříve byly v popředí jiné fce – veršské, magické atd.), uvolnění vztahu k sociální základně (dříve bylo většinou umění tvořeno na objednávku, moderní už vzniká samo o sobě a tím i lépe sleduje svůj vývoj) a vznik kultu tvůrčího jednotlivce.

NO je tedy součástí celoevropského procesu, má však i své vlastní rysy:

1. Opožděnost – ve srovnání s Anglií, Francií a Německem

1. Narušení sociální základny a omezení funkcí slovesné kultury - v období pobělohorském došlo k oslabení funkcí spisovného jazyka, čeština postupně přestala být řečí vyššího slovesného umění, byla poručena vlivem nářečí a germanizace =>

2. Jazykový ráz zejména prvních etap – neexistoval český stát, ekonomika, proto se právě jazyk stal předmětem vlasteneckých snah a také základnou pro další kultivaci

3. Utváření novodobé české kultury – v Čechách 1. pol. 19. stol. koexistovaly kultury německá, česká, italská a židovská, boj probíhal hlavně mezi českou a německou, důsledek je existence bilingvismu u vzdělanců

4. Narušená vývojová dynamika – nelze odlišit jinde slohově čisté vývojové etapy (klasicismus – sentimentalismus, preromantismus – romantismus), bylo typické spojování příznaků jednotlivých slohů = synkretismus

5. Protikladnost státu a národa - ,, kdo je vlastně Čechem?“ spor o zemské a jazykové pojetí vlastenectví

6. Stínový charakter české literatury – vyšší tvorba zpočátku vznikala bez širšího čtenářského zázemí, proto česká lit. nabývala různých funkcí, zpočátku měla ráz obranný, jinak rozeznáváme 3 základní fce:

a) povznesení spisovného jazyka do všech jeho společenských funkcí (věda, správa, školství)