1. otazka 19. stoleti

Roku 1781, krátce po smrti své matky Marie Terezie (zavedla také povinnou školní docházku, což se projevilo na pozdější sečtělosti obyvatelstva), císař Josef II. omezil trestní pravomoc vrchností nad poddanými. Vzápětí vyšel známý patent o zrušení nevolnictví neboli člověčenství, který umožňoval poddaným uzavírat sňatky, stěhovat se a dávat děti do učení a na studie bez souhlasu vrchností.

Čtení a vzdělávání

V předcházející barokní době klesala záliba v četbě a zájem o literární produkci se udržoval jen díky oblibě předčítání, respektive předzpěvování tištěného textu. Ve druhé polovině 18. století sice knižní produkce znatelně narůstala, klesal však počet i rozsah většiny soukromých knihoven. Zato u jednotlivců z řad šlechty, vyššího úřednictva, světské a kněžské inteligence se koncentroval stále větší počet svazků. Tyto knihovny však díky pochopení svých majitelů nezřídka sloužily i vzdělané veřejnosti. Rozsáhlá čtenářská sdružení se vytvářela i kolem nakladatelství a knihtiskáren. V Praze roku 1772 tak vznikl Learned Club (Sečtělý klub), v Brně roku 1784 Lesegesellschaft (Společnost čtenářů) a v Olomouci se podobný kroužek soustředil při knihtiskárně Vlastenecko–hospodářské společnosti. Nejznámější čítárnou se stala Krameriova Česká expedice. Třebaže ve druhé polovině 18. století výrazně poklesla frekvence titulů teologické a náboženské literatury ve prospěch světského čtení (osvětového i zábavného, zejména však kramářských písní), nedalo se vůbec mluvit o specifické domácí literatuře, ať již psané česky nebo německy. Náhlý rozmach německé literatury v zemích Říše totiž dlouho nedovolil rozvinout vlastní tvorbu v zemích alpských i českých. Publikace z Frankfurtu nad Mohanem, Norimberka, Lipska a Kolína nad Rýnem se v Praze prodávaly zhruba ve stejném počtu, jakého dosahovala produkce všech pražských nakladatelství dohromady. Četba děl Ch. M. Wielanda, F. G. Klopstocka, F. Schillera, J. Ch. Gottscheda, J. P. F. Richtera, F. Nicolaie a jiných patřila k dobrému tónu.

Noviny a cenzura

V době vlády Marie Terezie ještě pokračovalo neblahé působení cenzorů, osob duchovních i světských, a platila ostrá nařízení proti podloudnému dovozu zakázaných knih. V létě 1781 vydal císař Josef II. patent o rozsáhlé liberalizaci cenzurních směrnic. Josefinskou „oblevu“ (Tauwetter) však po vypuknutí Francouzské revoluce vystřídalo ochlazení, které plodům ducha příliš nepřálo. Krátce před vyhlášením války roku 1792 vstoupilo v platnost nejvyšší nařízení českého a uherského krále Františka II. o předběžné cenzuře tisku, směřující proti „šíření mylných, hněvivých a nebezpečných mínění“. Do novin – zejména českých – nesměl být propuštěn žádný článek, který by mohl vzbuzovat profrancouzské nálady a revoluční naděje. Dvorský dekret z 13. září 1798 zakazoval vystavování a půjčování necenzurovaných tiskovin v kavárnách a jiných veřejných místnostech. Vzdor tomu náklady novin stoupaly a k roku 1808 dosáhly Cís. král. privilegované pražské poštovské noviny (Schönfeldovy) v jednom vydání 300 exemplářů, Cís. král. vlastenecké noviny (Krameriovy) 650 exemplářů a K. k. privil. Prager Oberpostamts–Zeitung dokonce 1400 exemplářů. Celkový počet výtisků pražských novin představoval téměř desetinásobek ve srovnání s první polovinou 18. století. Kromě toho je třeba přičíst stovky novinových výtisků z brněnských a opavských vydavatelství, nemluvě už o dalších stovkách říšského, vídeňského a prešpurského (bratislavského) původu. Přitom tyto výtisky kolovaly v nemajetných vrstvách až do úplného opotřebení.