Vznik postmoderny, architektura, umění, jazyk, hudba

zvuky nové. Vymýšlelo se, co šlo napsat – a nezkoušelo se moc, jak zapsat, co skutečně zní. Většina 
zvuků byla odmítnuta jako „nehudební“. 

Evropská artificiální hudba je racionální, spekulativní. Pracuje v podstatě s abstrakcemi. I když třeba v 
africkém bubnování existují fantastické, přímo geometrické konstrukce, je to hudba, která vznikla 
živě. Nebyla vymýšlena u stolu. Psaná hudba je něco jako Platonův „svět idejí“ v praxi. Je to hudba, 
která zároveň je a přitom není. 

Vznik not hudební skladby je vlastně záznam určitého psychického rozpoložení a nutně musí být 
přibližný, neboť se něco zcela subjektivního a pomíjejícího petrifikuje do objektivní podoby. Podoby, 
která má sloužit i ostatním. Na to je třeba specifického a důkladného tréninku na obou stranách 
informačního kanálu, praxe zná bezpočet případů špatně dešifrovaných nebo i špatně zašifrovaných 
kódů (srovnej psychologii komunikace na folkovém koncertu). 

Z politického hlediska je hudba důležitá jako prostředek moci. Dokáže zaujmout pozornost a ovlivnit 
chování posluchačů. Proto bývají mocipáni pečliví ve výběru hvězd, které jim na oplátku pomáhají 
udržovat pracně vybudovanou strukturu moci.  

Hudba rovněž představuje citlivý barometr sociálně politické situace. Ve středověku, v době 
křižáckých tažení, morových ran, náboženských zmatků, kdy si nikdo nebyl jist životem, musela být 
hudba líbezná jako kůry andělské, aby dodala lidem útěchy. Rovněž v bouřlivých dobách renesance 
hudba pečlivě dbala zákonů umírněnosti. V relativně stabilizované době baroka si aristokratický 
výkvět začal libovat v hudebním zobrazování extrémních afektů a ideálem se stalo vzrušení a prudké 
kontrasty. (Ironií osudu nás dnes barokní hudba uklidňuje a spíše přehnaně klidová hudba renesanční 
nás drásá.) Po první světové válce, kdy lidstvo věřilo v nový život (vitalismus) začíná být obecně 
akceptováno moderní umění a hudebníci se předhánějí v disonancích. Ale už třicátá léta minulého 
století přinesla zároveň s krizí i vlnu swingové „sweet music“. Padesátá léta nadšená technickým 
pokrokem přinesla rock and roll. V šedesátých letech se pop music stává ekonomickou silou a na 
oplátku se jí dostává technického vybavení (Hendrix by byl bez elektroniky nemyslitelný). Zklamání z 
vývoje vedlo v sedmdesátých letech k hudební postmoderně a k neokonzervativním tendencím. V 
popu přišlo disco a hudba se stala už jednoznačně zbožím. V devadesátých letech byl hypnotický 
minimalismus vystřídán cukrkandlovou new-age music… Hudba skrze sociálně politickou situaci 
souzní zajistí i s psychikou jedinců. Kupř. posluchači tvrdé rockové hudby, vyznávající kult prosté 
pulzace, jsou v postatě hluboce deprivovaní jedinci, kteří v skrytu touží po prenatálním bezpečí 
tlukotu matčina srdce. V podstatě se dá říci, že kdo je se bojí a je nejistý, hledá v hudbě útěchu a 
jistotu. Kdo si věří a cítí se jistý, rád si v hudbě zahrává s nejistotou. Ježíš Kristus se přece taky 
nejraději pohyboval v deklasované společnosti. A hrůzyplné obrazy Hieronyma Bosche nejvíce 
obdivoval španělský král Filip a ne ti chudáci, kteří podobná pekla sami prožívali.