Vznik postmoderny, architektura, umění, jazyk, hudba

Jako reakce na monotónnost moderního mezinárodního stylu, na formovou omezenost 
bezcitně poskládaných škatulí a krabic a na smutnou betonovou šeď, které jsou mnohými 
uživateli pokládány za vizuální degradaci životního prostředí, vznikla v sedmdesátých letech 
především v angloamerických kruzích tzv. postmoderní architektura. Vůbec u vzniku 
postmodernismu byla jako průkopník právě postmoderní architektura, která hnutí iniciovala. 
Ch. Jencks ji charakterizoval jako populistně pluralistní umění bezprostřední sdělitelnosti, 
které svou ikonografií souvisí s národní mytologií. Postmodernismus odmítá avantgardní 
koncepce tzv. revoluce v umění a pokládá je za utopii, stejně jako revoluci společenskou. 

Sebeoriginálnější díla avantgardy podle postmodernistů zevšedněla masovou reprodukcí a 
konzumem z moci trhu, aniž navázala skutečný kontakt s diváky. Konstruktivistické projekty 
účelných strojů na bydlení byly realizovány jako odosobněné, jednotvárné betonové krabice. 

Někteří zástupci tohoto směru se ubírají k tomuto cíli s odpovědnou vážností, jiní hravě a 
humoristicky, v Japonsku se objevuje abstraktně grafická ornamentika. Postmodernisté si 
vypůjčují z dějin, experimentují s přebohatým arzenálem historických forem. Návratem ke 
slohům minulosti zpravidla parodují jejich sklon k absolutizaci určitých tvárných schémat, 
prostředků i postupů. Vlastní styl postmoderní hnutí dosud nevyvinulo. Někteří kritici 
nazývají jeho díla přestávkovou zábavou v historii architektury. Sem patří např. "spontánní 
architektura", kterou celá řada mladších architektů ustavila radostnou hru s historickými 
fragmenty na princip. 

Tito nonkonformisté architektury užívající klasické, venkovské či také triviální motivy a 
elementy, často s ironickým záměrem. Nejznámější zástupce tohoto směru je Charles Moore, 
profesor Berkeley University v Kalifornii. Pěstuje se tzv. pluralismus forem, mísí slohy kdysi 
třeba zcela protichůdné.