Vznik postmoderny, architektura, umění, jazyk, hudba

• Požadavek okamžité identifikovatelnosti vyžaduje značnou míru dovednosti autora. 

• Kýč užívá nejzažitějších zobrazovacích konvencí, nepřináší stylové inovace. 

• Kýč není formou špatného umění, nýbrž tvoří svůj vlastní uzavřený systém, který se 
vyskytuje vedle systému umění. 

• Kýč by měl být pojímán jako transparentní znak: zobrazené CO v kýči působí na úkor JAK. 
Specificky estetická forma lži - skrze kýč se díváme na to, co piktogram kýče zobrazuje. 
(Příroda či skutečnost sama nikdy není kýčem. Kýčem může být pouze její zobrazení.) 

• Kýč je neslučitelný s ironií, s pochybností, kýč nekončí otázkou, nýbrž odpovědí. Právě 
vážnost kýče jej činí směšným a patetickým. 

• Kýč parazituje na emocionálním náboji zobrazovaného jevu, ale i na úspěšných uměleckých 
dílech. 

• Kýč nenutí vnímatele do dobrodružství aktivního poznání, spíše jej násilím nutí, aby se 
podrobil efektu. 

• Vnímatel kýče nekonzumuje originální zobrazení světa, kochá se pouze druhotnou imitací 
prvotní síly skutečného umění. 

• Kýč produkuje efekty právě tehdy, kdy se jeho konzumenti opravdu chtějí těšit efekty. 

• Kýč se ani tak netýká umění, jako spíše životního postoje a chování. Konzument ve lži kýče 
nachází sebe sama, kýč je lehce stravitelný. 

• Dialektický vztah mezi avantgardou a kýčem: avantgarda vzniká jako reakce na šíření kýče, 
ale kýč se obnovuje tím, že neustále těží z objevů avantgardy. (Tvůrčí postupy avantgardy 
začínají být podezřelé, jakmile je začne chápat více lidí.) 

• Kýč konzumenta přesvědčuje, že se prostě setkal s kulturou a že nemá klást další otázky. 

Umělecké poselství je struktura, kterou jen stěží můžeme nechat ustrnout do definice, do 
konvenční formule.