Majkus Z. (2007) Obecná Zoologie
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
M - vlastní mitóza
U rýhujících se vajíček obyčejně navazuje jedna mitóza na druhou, pak se generační
čas rovná času mitotickému.
U tkáňových buněk může interfáze trvat několik hodin (a dokonce i několik let). U
nervových buněk se generační čas rovná postembryonální délce života živočicha
(nervové buňky se v postembryonálním období ontogeneze již nedělí).
Mitotický index (MI) je poměr počtu buněk, které se v daném okamžiku dělí k počtu
buněk v interfázi a charakterizuje dělivou schopnost různých typů tkání a jejich
růstové schopnosti. MI se počítá vždy z určitého plošného vzorku tkáně a jeho
velikost závisí na délce trvání mitózy a na délce interfáze.
Inhibitory a stimulátory mitózy:
V mnohobuněčných organismech je určité množství buněk, které se pravidelně
nedělí. Jejich dělení je inhibováno vnějšími faktory a působením okolních buněk
prostřednictvím produktů jejich metabolismu (z některých buněk byly izolovány
přirozené inhibitory tzv. chalony). Poraněné buňky naopak vylučují látky
podněcující dělení sousedních zdravých buněk (Haberlandtovy nekrohormóny).
Mitogenní hormóny mají vliv na životní cyklus buněk (podněcují syntetickou činnost
a dělení buněk v některých tzv. cílových orgánech). Mezi ně patří např. estrogeny a
androgeny které stimulují růst druhotných pohlavních znaků, růstový hormon zase
- 17 -
zvyšuje mitotickou aktivitu buněk některých chrupavek, inzulín ovlivňuje dělení
buněk.
Mitotické inhibitory selektivně zpomalují nebo zastavují mitózu buněk (antimitotika,
cytostatika) a používá se jich v chemoterapii nádorových onemocnění.
Vřeténkové jedy zabraňují vzniku dělícího vřeténka (polyploidizace) např. alkaloid
kolchycín. Antefázní jedy zase pozměňují mechanismus syntézy DNA
Studium fyziologie mitózy a vlivů, které na její průběh mají má velký význam, neboť
objasňuje funkce a význam jednotlivých mitotických struktur a umožňuje inhibici
mitózy tam, kde není žádoucí (u nádorových onemocnění).
Modifikace mitózy
Mnohdy se setkáváme u tkáňových buněk s odchylným průběhem mitózy vlivem
některých vnitřních, či neznámých faktorů (fyziologické odchylky):
endomitóza: v buňkách některých tkání živočichů můžeme zjistit buňky s různě
velkými jádry (hmota těchto jader je až 3krát větší než hmota jader nejmenších).Větší
jádra vznikají zkrácenou karyokinezí tzv. endomitózou. Endomitóza bývá nejčastěji
zjištěna v tkáních hmytu (Diptera), měkkýšů a také i u obratlovců (u savců v jaterních
buňkách).Charakteristická je i u nálevníků (vznik vegetativních jader, makronukleů).
polytenie: na rozdíl od endomitózy nevede k polyploidii. Chromatinová hmota
syntetizovaná během S-fáze interfáze se ukládá ve zvláštních tzv. polytenních
(mnohovláknových) chromozómech. Obří chromozómy vznikají mnohonásobnou
replikací (9-10 cyklů) despiralizovaných chromonemat, které zůstávají pohromadě
(polytenizace). Ve slinných žlázách Drosophily bylo zjištěno zmnožení chromonemat
až 256násobné. Vznikají tak chromozómy výrazně tlusté patrné i ve světelném
mikroskopu.
Polytenie se vyskytuje zejména u dvoukřídlého hmyzu (u dvoukřídlého hmyzu je také
objevil v roce 1881 Balbiani) např. u pakomárů, muchniček, octomilek v buňkách
slinných žláz a Malphigických trubic.
restituční dělení jádra je proces mitózy, ve kterém na normální metafázi navazuje
telofázní rekonstrukce jádra a výsledkem je pak jádro s dvojnásobným počtem
chromozómů. Vyskytuje se při partenogenetickém vývinu, kdy tento proces upravuje
haploidní stav neoplozeného vajíčka na diploidní, tedy na stejný stupeň ploidie jakého
by bylo dosaženo oplozením.
vznik mnohojaderných buněk: dělení jádra není provázeno dělením buněčným
(cytokinezí) což vede ke vzniku mnohojaderných útvarů.
meióza: za modifikaci mitózy lze považovat i meiózu (zrací, redukční dělení).