Majkus Z. (2007) Obecná Zoologie
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
zonula occludens (těsný spoj) kdy dochází v podstatě ke splynutí membrán
sousedních buněk.
zonula adherens (volný spoj) který vytváří cytoplazmatické kanálky mezi
sousedními buňkami
desmozómy (povrchové struktury) které jsou vyztuženy intermediárními
filamenty
buněčné nexy umožňující látkovou komunikaci
Každý z těchto spojů je strukturálně přizpůsoben své funkci.
Deriváty cytoplazmatické membrány:
granulární (drsné) endoplazmatické retikulum (GER)
agranulární (hladké) endoplazmatické retikulum (AER)
Golgiho komplex (diktyozóm)
lysozómy a peroxizómy
Endoplazmatické retikulum (ER)je soustava velice plochých cisteren a kanálků
opatřených na povrchu membránou. V buňce se nejčastěji vyskytují v podobě sítě
nebo častěji jako soustava paralelně uložených plochých váčků. Endoplazmatické
- 11 -
retikulum je centrem syntézy bílkovin, lipidů a složených cukrů potřebných pro
tvorbu cytoplazmatické membrány, Golgiho komplexu, lysozómů a dalších
struktur.
Endoplazmatické retikulum se vyskytuje ve 2 modifikacích:
granulární (drsné, GER) s navázanými ribozómy, uplatňuje se v procesu
proteosyntézy (tvorba bílkovin)
hladké (agranulární) je bez ribozómů a zabezpečuje transport látek a
metabolizmus živin.
Ribozómy jsou nezbytně nutné pro syntézu bílkovin (proteosyntézu). Jsou to
nepatrné kulovité útvary uvnitř buněk seřazené v cytoplazmě buď samostatně
nebo v
řetízkovitých útvarech, které jsou volné nebo navázané na
endoplazmartické retikulum.
Golgiho aparát tvoří soustava lamelárních váčku vytvářejících prostor v němž se
shromažďují a dále zpracovávají produkty endoplazmatické sítě. V Golgiho
komplexu, který bývá umístěn zpravidla v blízkosti jádra a často obklopuje
centrozóm, se realizuje úprava produktů proteosyntézy. Funkce Golgiho
komplexu je úzce spjata s endoplazmatickým retikulem (ER), jehož produkty
jsou v něm koncentrovány, upravovány a opatřovány membránovým obalem a
v něm jsou přenášeny na místo určení (vnitrobuněčný transport)
Mitochondriejsou semiautonomními organelami, které pravděpodobně vznikly
pohlcením prokaryotních bakterií žijících v symbióze s velkými anaerobními
buňkami. Jsou to vejčitá nebo tyčinkovitá tělíska zpravidla rovnoměrně
rozmístěna v cytoplazmě (v buňce jich může být několik set až tisíce). V buňkách
s mimořádnými energetickými nároky mohou mitochondrie zaujímat až 20 %
obsahu buńky. Ve svalových buňkách jsou v těsné blízkosti myofibril, u spermií
kolem bičíků. Tvoří je 2 biomembrány uzavírající 2 oddělené prostory. Vnější
membrána je hladká, vnitřní je zřasena a vytváří směrem dovnitř přepážkovité
záhyby (kristy) nebo trubičky. Podle toho rozeznáváme mitochondrie
přehrádečného (kristálního) a trubicovitého typu.
Funkce mitochondrií
Hlavní funkcí mitochondrií je syntéza ATP (adenosintrifosfátu), který je donorem
elektronů pro většinu buněčných procesů. Zdrojem elektronů pro tuto syntézu je
oxidace mastných kyselin a sacharidů. Mitochondrie buněk s velkou energetickou
spotřebou mají mnohem více a hustěji uspořádané kristy. V mitochondriích je
soustředěn soubor enzymů oxidativního energetického metabolismu (syntézy
ATP). Mitochondrie jsou hlavním energetickým centrem buňky, mají svou vlastní
genetickou informaci (mitochondriální DNA), proteosyntetický aparát a vlastní
cyklus dělení (nové mitochondrie vznikají dělením mitochondrií existujících).
V mitochondriích se látky složité štěpí za současného uvolnění energie potřebné
k syntéze bílkovin, k odstraňování odpadních produktů látkového metabolizmu, k
dělení buněk a k dalším buněčným aktivitám. Uvolněná energie se zčásti využívá
ihned, z části se ukládá do zásoby jako chemicky vázaná energie v podobě
makroergních fosfátových vazeb, odkud může být jejich štěpením zase zpětně