16.-Realismus
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
DÍLO:
Dětství
Chlapectví
Jinošství romány, autobiografie
Sevastopolské povídkyreportáže z krymské války
Vojna a mírčtyřdílný historický román - epopej - odehrává se v Rusku na počátku 19. století, v období napoleonských
válek (bitva u Slavkova, u Lipska, Napoleonovo tažení do Ruska...).
Líčí zde historické postavy - Napoleon, Kutuzov, car Alexandr, obrazy rodinného života Rostovových,
Bolkonských a Pierra Bezuchova (ten je hloubavý, zdánlivě pasivní = vyjadřuje autorovy názory), ukazuje
intimní příběhy, filozofické, politické a vojenské úvahy, 250 postav.
Popisuje dva odlišné typy aristokratických intelektuálů: Bezuchov x Andrej Bolkonskij
(osvícený, racionální, energický, mravně pevný), nejvýznamnější ženskou postavou je Nataša Rostovová
(nejprve zklamala Bolkonského, ale pak se stala vzornou ženou a matkou.)
Bolkonskij je raněn u Slavkova, zamiluje se do Nataši, ta ho zradí a provdá se za Bezuchova, předtím jí ale
umře Bolkonskij v náručí.
Postavy: hrdinové, zbaběleci, kariéristé, analýzuje nitra hrdinů v období války i míru.
V epilogu vyjádřil své pojetí dějin a úlohy osobnosti v dějinách = tvoří je lidé bezejmenní, nikoli vláda a vůdci,
považuje dějiny za souhrn detailů, které člověk nemůže pochopit, proto je vnímá jako náhodné.
Ukázka:
IV. Část čtvrtá, 17 ...
Pierre vypravoval dál ...
Teď, když to vyprávěl Nataše, pociťoval vzácnou rozkoš, jakou dávají ženy, když poslouchají mužovo
vyprávění - ne chytré ženy, které se při poslouchání snaží zapamatovat, co se jim vypráví, aby rozšířily svůj
duševní obzor a při první příležitosti vyprávění opakovaly; ... byla to rozkoš, kterou skýtají pravé ženy,
obdařené schopností vybírat a vpíjet do sebe všechno nejlepší z mužova projevu. Nataša, aniž si to
uvědomovala, byla vtělená pozornost; neušlo jí ani slovo, ani záchvěv jeho hlasu, ani pohled, ani cuknutí
svalu v jeho obličeji, ani pohyb. Chytala v letu slovo nevyslovené a ukládala je přímo do svého otevřeného
srdce, uhadujíc tajný smysl celého Pierrova přemýšlení.
Pierre skončil vyprávění. Nataša se na něho dál upřeně a pozorně dívala rozzářenýma, vzrušenýma očima,
jako by se snažila pochopit to ostatní, co možná neřekl ... „Říká
se: neštěstí, utrpení,“ začal znovu Pierre. „Ale kdyby mi teď, v tuto chvíli, někdo říkal: ‚Chceš zůstat tím, čím
jsi byl před zajetím, nebo to všechno znovu prožít?‘, na mou duši, že bych si vybral ještě jednou zajetí ...
Myslíme si, že když nás něco vyšine z vyšlapované cestičky, je všemu konec; ale zatím teprve tehdy začíná
to nové a dobré. Dokud je život, je i štěstí. Před námi je toho ještě mnoho, mnoho. Věřte mi to,“ řekl,
obraceje se k Nataše.
Anna Kareninovásociálně psychologický román, studie ženy v bezvýchodné situaci, upřednostnila cit před společenskými
konvencemi, současně ukazuje tehdejší petrohradskou a moskevskou společnost, je obrazem Ruska.
Děj začíná vyprávěním Stěpana Oblonského a seznámením se s jeho ženou Doly. Dále ukazuje statkáře
Levina, zamilovaného do Kity, která ale má románek s důstojníkem Vronským. Ten posléze naváže milostný
vztah s Annou Kareninovou, manželkou státního úředníka, která se sice vzepře konvencím, ale svoji situaci
nakonec řeší skokem pod vlak.
Ukázka:
Bože, kam půjde? Šla po nástupišti dál a dále. Na konci nástupiště zůstala stát. Dámy a děti, které byly
naproti obrýlenému pánovi a hlasitě se smály a hovořily, umlkly a prohlížely si ji, když došla k nim. Zrychlila
krok a ustoupila k okraji nástupiš- tě. Blížil se nákladní vlak. Nástupiště se otřáslo a Anně se zdálo, že zase
jede.
A v tom si vzpomněla na člověka, kterého přejel vlak v den, kdy se poprvé setkala s Vronským, a najednou
pochopila, co má dělat. Hbitým, svižným krokem sestoupila po schůdkách vedoucích od čerpadla ke kolejím
a stoupla si těsně k vlaku, který jel kolem ní. Dívala se na spodek vozů, na šrouby, řetězy a vysoká litinová
kola prvního vozu, zvolna se valícího, a snažila se odhadnout střed mezi předními a zadními koly i okamžik,
kdy bude ten střed proti ní.
Tam! Hleděla do stínu vozu, na písek smíšený s mourem, kterým byly zaváty pražce. Tam právě uprostřed, a
potrestá ho a zbaví se všech i sebe.
Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku
a to ji zdrželo, až už bylo pozdě, střed vozu ji minul... Ale nespouštěla zrak z kol dalšího vozu, který se blížil.
A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi
ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se
zhrozila, co dělá. Kde je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět. Ale cosi obrovského a
neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda.„Panebože, odpusť mi všecko!“ hlesla, když si uvědomila,
že zápas je marný... A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula
jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřenou tmou, zaprskala, začala skomírat
a zhasla navždy.