ČESKÝ JAZYK A KOMUNIKACE PRO 2. ROČNÍK

Č e s k ý   j a z y k   a   k o m u n i k a c e   2  | 33 

KOMPOZICE     Projev  i  proslov  (dále  jen  souhrnně  projev)  mají  přísně  logickou  a  chronologickou  vý-
stavbu.  V každém  případě  si  řečník  musí  projev  předem  dobře  rozvrhnout:  rozmyslet  si 
dílčí témata jednotlivých částí projevu, jejich pořadí. (Jiná je situace, kdy jsme náhle pově-
řeni  projevem, který  jsme  si nemohli  předem  připravit.  Pak  záleží  na našem  řečnickém 
umu, jak se s projevem vypořádáme – v řečnickém umění je třeba se cvičit! Poslední 
informaci mějme na paměti při všech výkladech o řečnickém stylu, zvl. při praktickém ná-
cviku.)  
   Důležitý je také výběr prostředků mimojazykové komunikace (síla hlasu, tempo řeči, pau-
zy, mimika, gesta; celkový vzhled: oblečení, upravenost, chování).  
   Od dob římského řečníka Cicera (106 – 43 př. n. l.) se v podstatě používá tato výstavba 
(závažnějšího) projevu:  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
ÚVOD  
   Úvod je veledůležitou částí proslovu. Všechna pozornost publika se strhne na naši osobu 
(tj. na mluvčího), a to je rozhodující okamžik pro získání si (nebo ztracení) posluchačů.  
   Pokud  oslovujeme  široké  publikum,  nejtradičnější  oslovení  jsou  Vážené  dámy,  vážení 
pánové!, Vážení přátelé!, Vážení přítomní! Hned za oslovením vyjádříme úctu k publiku: (…) 
je mi velkou ctí, že mohu při této slavnostní příležitosti (…). 
   Pokud se mezi adresáty vyskytují osoby požívající zvláštního postavení, mívají při oslove-
ní přednost: Vážená paní ředitelko, vážení přítomní! Pořadí oslovených musí řečník vhodně 
stanovit sám. Oba typy oslovení lze samozřejmě kombinovat: Vážení přítomní, dovolte mi, 
abych předně přivítal paní ředitelku… 
   Po přivítání a oslovení uvedeme téma (důvod) projevu, jeho hlavní myšlenku a naznačí-
me, jak bude projev členěn – tedy vlastně osnovu komunikátu.  
 
STŘEDNÍ ČÁST 
    V jádru projevu budeme téma vysvětlovat a obhajovat, argumentovat v jeho prospěch. 
Pravidelně  používáme  prostředky  navazování  a  udržování  kontaktu  s posluchači  (znovu 
oslovujeme,  upozorňujeme  na  důležité  pasáže  atp.).  Průběžně  oznamujeme,  jak  projev 
ubíhá; posluchači mají představu, jak dlouho ještě budeme hovořit, jak jde projev kupředu.