ČESKÝ JAZYK A KOMUNIKACE PRO 2. ROČNÍK

  sám zvolí téma, nebo je mu někým zadáno; 
  rozmyslí si, jak téma zpracovat (jak ho rozdělí do dílčích témat, jak komunikát roz-

člení); 

  pro vyjádření zvolí výrazové prostředky (= souhrnné označení pro jazykové i neja-

zykové prostředky; kód); 

  přes komunikační kanál uskuteční přenos sdělení k adresátovi (nejčastěji v bezpro-

středním rozhovoru, nebo zvolí papír a tužku, telefon, e-mail…). 

    
    Příjem (recepce) komunikátu probíhá tak, že adresát: 

  přijme sdělení vytvořené pomocí zvolených prostředků (písmo, zvuk, obraz, gesta 

aj.); 

  využije svých jazykových a mimojazykových znalostí a spojí prostředky, které mluvčí 

zvolil, s určitými významy; 

  interpretuje komunikát (celkově pochopí komunikační situaci). 

11    Obecným  poučením  o  textu  se  budeme  zabývat  ve  čtvrtém  ročníku  vedle jazykovědné  disciplíny  syn-
tax/skladba.  
12  S podobným znázorněním komunikačního modelu už jsme pracovali v příručce pro 1. ročník (II. 1.1.). 
 

Č e s k ý   j a z y k   a   k o m u n i k a c e   2  | 27 

HLAVNÍ VLASTNOSTI KOMUNIKÁTU    Aby  byl  každý  komunikát,  projev  (jazykový  nebo  mimojazykový)  komunikačně  sdělný, 
měl by mít několik základních vlastností. 
 
FUNKCE 
   Komunikát vytváříme s nějakým záměrem, funkcí, resp. záměry a funkcemi. Většinou se 
snažíme podat věcnou informaci nebo výklad skutečností, vyjádřit své pocity, postoje, přá-
ní, působit na adresáta, ovlivnit nebo získat ho pro svůj záměr, rozvíjet a udržovat kontakt 
s ním, zaměřit se na výrazové prostředky (pobavit, upoutat senzací atd.). 
 
PŘIMĚŘENOST OBSAHU KOMUNIKÁTU JEHO FUNKCI 
    Jde spíše o záměr podprahový, ale měli bychom věnovat pozornost tomu, zda nám ad-
resát bude rozumět, zda jsme zvolili přijatelnou formu sdělení, vhodné prostředky. Pokud 
bychom tuto vlastnost komunikátu podcenili, může se stát, že svým záměrem u adresáta 
neuspějeme.  
   Dbáme tedy na přehlednost, výstižnost, jasnost a srozumitelnost komunikátu. 
 
SITUAČNÍ ZAPOJENÍ 
   Účinný ani přijatelný obvykle není komunikát, jehož autor nerespektuje prostředí, situaci, 
její charakter (oficiální x neformální), počet a vztahy účastníků.  
 
INFORMOVANOST  
   Komunikát má obvykle hlavní téma (nebo více témat), toto téma se nějak rozvíjí pomocí 
dílčích témat. Účastníci mohou od tématu odbočit a zase se k němu vrátit.  
 
KOHERENCE/SOUDRŽNOST13 
   Soudržnost, spojitost, návaznost jednotlivých částí komunikátu. Komunikáty bývají pro-
pojeny celými řetězci pojmenování, které poukazují k témuž, resp. nějak odlišnému „před-
mětu řeči“ (tím může být osoba, věc, místo).  
   Např.:  Z knihovny  vyšla  studentka.  Ta  slečna  mě  na  první  pohled  zaujala.  Dívka  šla  na 
stanici tramvaje. Čekala také na devítku. Ještě jsem ji zahlédl při nastupování, její vlasy byly 
vidět na dálku. Ale pak už jsem ji neviděl… 
   Mezi  pojmenováními,  která  v tomto  příkladu  poukazují  k téže  osobě,  jsou  významové 
vztahy, které známe z nauky o slovní zásobě: jde o synonymii, příp. významovou nadřaze-
nost a podřazenost, vztahy části a celku (studentka – slečna – dívka – její vlasy).  
 
INTERTEXTUALITA 
   „Mezitextovost“ komunikátu se projevuje tím, že neexistuje izolovaně, bez kontextu. Na-
vazuje na jiné komunikáty, odvolává se na ně, cituje z nich, dotýká se jich různými naráž-
kami, opakuje jejich strukturu (třeba ústní maturitní zkouška) atd.