14. Impresionismus

Zralá léta

Důležitou úlohu v Kafkově životě hrála Milena Jesenská, první překladatelka jeho prózy do češtiny. Přestože se setkali pouze dvakrát, udržovali spolu intenzivní korespondenční styk, který přetrval téměř až do Kafkovy smrti. Jesenská seznámila českou veřejnost s jeho dílem. Kromě ní jeho díla do češtiny překládal Pavel Eisner, na vydání jeho děl se podílel i Josef Florian.

V roce 1923 se odstěhoval do Berlína, aby se odpoutal od rodiny a mohl se soustředit na psaní. Zde žil s 25letou Dorou Diamantovou z ortodoxní židovské rodiny.

Kafka byl, jako jeho hrdinové, depresivní, nešťastný, nenápadný a slabý. Cítil se být životním ztroskotancem a nepochopený. Lidem se vyhýbal, jeho přáteli byli Max Brod,Franz Werfel a několik dalších německo-židovských intelektuálů. Byl nekuřák, vegetarián, abstinent a nejedl sladké.

Poslední léta svého života strávil v sanatoriích a lázních v Čechách, na Slovensku, v Rakousku i v Německu. Léčil se i v Itálii a Švýcarsku. V červnu 1924 zemřel na tuberkulózu hrtanu v sanatoriu v Kierlingu u Klosterneuburgu v Dolních Rakousech.

Pohřben je v rodinné hrobce na Novém židovském hřbitově v pražských Strašnicích (Izraelská 1).

Kafka v závěti (dva neodeslané dopisy Maxu Brodovi) žádal, aby byla zničena veškerá jeho neuveřejněná díla, dopisy a deníky. Dora Diamantová poctivě všechny rukopisy, které měla, zničila (část zničilo berlínské Gestapo), ale jeho přítel Brod závěť nerespektoval a jeho dílo vydal.

Dílo

Za nejdůležitější Kafkovy práce jsou všeobecně považovány romány Proces, Nezvěstný (též zvaný Amerika), Zámek a povídka Proměna. Stěžejní část Kafkova díla byla za jeho života téměř neznámá, publikoval jen několik povídek. Proslulosti dosáhl Kafka až po své smrti, zejména po 2. světové válce, a dnes patří ke klasikům literatury 20. století a jedněm z největších inovátorů románové formy vyprávění. V jeho díle se projevuje jeho osobní duševní rozpolcenost; pocit vyřazenosti a izolovanosti jsou důležitými motivy jeho tvorby. Kafka byl silně psychicky nestandardní osobnost a své trýznivé a děsivé vnitřní vize promítal do tvorby.

Hlavní témata, která Kafku zajímala a doslova vzrušovala byla: moc, výkon moci a její dopad na poddané osoby, a jedinec uprostřed tohoto všeho.

Kafkovi vlastním stylem je místy až neuvěřitelně podivné humorné líčení, jež není ale nijak komentováno, kdy autor patrně bavil především sám sebe. Dalším podstatným rysem Kafkova stylu je záliba, touha být ponižován (vůbec nejdůležitější rys), jeho hrdinové se také právě předmětem ponižovaní stávají. Nicméně vše je nazíráno ironicky, s osobitým humorem autora. Chmurnost jeho příběhu vyplývá z ukončení, která jsou zpravidla tragická, bezvýchodná, nepotěšující. Kafka tímto pouze odrážel stav okolo sebe a v románovém světě svých postav tento pocit pouze přeháněl a dováděl do temných důsledků.