17.Impresionismus

Dostojevskij (1923)-esej

Penězokazi (1925)-román zachycující formou, která v mnohém předznamenává estetiku dnešního "nového románu", pařížské prostředí měšťanských vrstev před první světovou válkou.

Deník Penězokazů (1926)-esej, ve které Gide vysvětluje své tvůrčí postupy při psaní románu Penězokazi

Zemři a živ budeš (1926)-autobiografický román

Škola žen (1929)-román, první díl triptychu vydaného česky souhrnně pod názvem Nedokončené vyznání

Robert (1929)-román, druhý díl triptychu Nedokončené vyznání

Oidipús (1932)-drama

Návrat ze Sovětského svazu (1936) a Retuše k mému Návratu ze Sovětského svazu (1936)-reportáže, ve kterých autor upozornil na celou řadu negativních jevů ve stalinském Rusku. Ty většina levicových spisovatelů, kteří Sovětský svaz navštívili, odmítala vidět, a tak knihy vzbudily velký rozruch a vyvolaly ostrou kritiku. Gide ve svých reportážích ukazuje, že socialismus není to nejlepší, co může být, a naznačuje, že je to horší systém než kapitalismus. Levicoví intelektuálové knihy odmítli jako protisovětský pamflet, přestože mnoho z nich nemělo se sovětským prostředím vlastní zkušenosti (u nás například vystoupil s polemikou básník Stanislav Kostka Neumann ve své knize Anti-Gide).

Marcel Proust (10.7.1871- 18.11.1922 Paříž)

Marcel Proust byl francouzský spisovatel a překladatel z angličtiny. Je pokládán, spolu s Jamesem Joycem za zakladatele moderního románu.

Život

Narodil se v Paříži. Studoval práva, věnoval se ale literatuře a strávil v její společnosti velkou část svého života. Začal se jí věnovat jako velmi mladý, založil literární revui Le banquet. Působil v Mazarinově knihovně v Paříži. Vědomě, částečně však kvůli svému astmatu, se Proust odloučil od společnosti a žil v izolaci ve svém bytě. Zde vzniklo Hledání ztraceného času.

Dílo

Jeho literární tvorba se opírá o filosofii Henriho Bergsona, kde je zdůrazňován význam intuice a protirozumový výklad poznatků.

Proustova literatura je velmi komplikovaná, děj je zatlačen do pozadí a převládá líčení nálad, pocitů a úvah. Prolínají se zde časové roviny, to vše slouží k tomu, aby si vypravěč oživováním minulosti ozřejmil smysl svého života. Pro tento druh literatury bylo nutno volit formu vnitřního monologu, používal složitou lyrizovanou větu, porušoval pravidla syntaxe.

Touto metodou Proust vyjadřoval svůj „intuitivní proud vědomí“, je samozřejmé, že tento směr se podepsal na přehlednosti děje. Tento styl značně zkomplikoval literaturu, ale umožnil tím popsat spoustu nových věcí.

Tento způsob literatury ovlivnil většinu tehdejších avantgardních směrů a to jak v próze, tak i v poezii.

Hledání ztraceného času Román, jedná se o jeho nejvýznamnější, lze říci i celoživotní dílo. Ovlivnil další vývoj prózy 20. století. Román je rozdělen na sedm částí, 4 části se vydaly ještě za jeho života: