Maly-Princ

11

bylo šest let, a proto jsem se nenauèil kreslit nic jiného než
zavøené a otevøené hroznýše. Udivenì jsem se díval na ten zjev.
Považte jen, že jsem byl na tisíc mil od jakéhokoliv obydleného
kraje. A mùj èlovíèek nevypadal, jako by zabloudil ani jako by
byl na smrt unavený nebo vyhladovìlý, polomrtvý žízní nebo
na smrt vylekán. Vùbec nevypadal jako dítì ztracené v poušti,
na tisíc mil od nìjakého obydleného kraje. Když jsem koneènì
byl schopen promluvit, øekl jsem mu:
„Ale ... co tu dìláš?“
A tu mi docela tiše, jako nìco nesmírnì vážného, opakoval:

12

„Prosím pìknì ... nakresli mi beránka...“
Když stojíme pøed pøíliš velkou záhadou, neodvážíme se
neuposlechnout. Aèkoliv se mi to zdálo zde - na tisíce mil ode
všech obydlených míst a v nebezpeèí smrti - nesmyslné, vytáhl
jsem z kapsy list papíru a plnící pero. Ale tu jsem si vzpomnìl,
že jsem studoval pøedevším zemìpis, dìjepis, poèty a mluvnici,
a øekl jsem èlovíèkovi (trochu mrzutì), že neumím kreslit.
Odpovìdìl mi:
„To nevadí. Nakresli mi beránka.“
Ponìvadž jsem nikdy nekreslil beránka, nakreslil jsem mu jednu
z tìch dvou kreseb, které jsem umìl. Obrázek zavøeného
hroznýše. A užasl jsem, když jsem slyšel, jak mi ten
èlovíèek odpovídá:
„Ale ne! Já nechci slona v hroznýši. Hroznýš je moc nebezpeèný
a slon zabere hodnì místa. U mne doma je všechno malinké.
Potøebuji beránka. Nakresli mi beránka.“
Tak jsem tedy kreslil.

Díval se pozornì a pak øekl:

13

„Ne! Tenhle je už moc nemocný. Udìlej mi jiného.“
Nakreslil jsem tento obrázek:

Mùj pøítel se mile, shovívavì usmál:
„Ale podívej se... to není beránek, to je beran. Má rohy...“
Tak jsem kresbu znovu pøedìlal.
On ji však zase odmítl jako ty pøedcházející: „Ten je moc starý.
Já chci takového, aby dlouho žil.“
A tu, protože jsem ztratil trpìlivost a protože jsem spìchal,

abych se co nejdøív pustil do rozebrání motoru, naèmáral jsem

14

tuhle kresbu:

A prohlásil jsem:
„To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitø.“
Ale byl jsem velice pøekvapen, když se oblièej mého malého
soudce rozzáøil.
„Právì tak jsem to chtìl! Myslíš, že ten beránek bude potøebovat
hodnì trávy?“
„Proè?“
„Protože u mne doma je všechno malinké...“
„Jistì to postaèí. Dal jsem ti docela malého beránka.“
Sklonil se nad kresbu.
„No, není tak moc malý...Jé, podívej se, on usnul...“
A tak jsem se seznámil s malým princem.

15

III

Dlouho to trvalo, než jsem pochopil, odkud pøichází. Zdálo se,
jako by malý princ, který se mì stále na nìco vyptával, moje
otázky nikdy neslyšel. Všechno mi poznenáhlu objasnila jen
slova náhodnì pronesená. Tak když poprvé spatøil mé letadlo
(nebudu kreslit letadlo, je to pro mne pøíliš složité), zeptal se

16

mì:
„Co to je za vìc?“
„To není vìc. To létá. Je to letadlo...Moje letadlo.“
A byl jsem hrdý, že mohu øíci, že létám. A tu zvolal:
„Jejda! Ty jsi spadl z nebe!“
„Ano,“ odpovìdìl jsem skromnì.
„Jé, to je divné...“
A malý princ se roztomile zasmál. To mì hroznì pohnìvalo.
Chci, aby se mé nehody braly vážnì. Potom dodal:
„Tak ty taky pøicházíš z nebe! Z které jsi planety?“
Hned mi svitlo trochu svìtla do záhady jeho pøíchodu a rychle
jsem se otázal:
„Ty tedy pøicházíš z jiné planety?“
Neodpovìdìl mi. Zavrtìl mírnì hlavou a stále se díval na mé
letadlo:
„Pravda, na tomhle jsi nemohl pøijít z moc velké dálky...“
A nadlouho se ponoøil do snìní.
Potom vyndal mého beránka z kapsy a zabral se do pozorování
svého pokladu.
Dovedete si pøedstavit, jakou zvìdavost ve mnì probudila ta
zmínka o jiných planetách. Pokusil jsem se proto dovìdìt o
tom více. „Odkud pøicházíš, èlovíèku? Kde je to tvé doma?
Kam chceš odvést svého beránka?“
Na chvíli se zamyslil a pak odpovìdìl:
„Dobøe že jsi mi dal tu bedýnku, v noci to bude jeho domeèek...“
„Ovšem. A budeš-li hodný, dám ti také provázek, abys ho mohl