Maly-Princ

39

40

X

Žil v oblasti asteroidù 325, 326, 327, 329 a 330. Nejdøíve se
tedy vypravil na nì, aby tam hledal nìjaké zamìstnání a pouèení.
Na prvním bydlel král. Obleèen v purpur a hermelín, sedìl na
velmi prostém, a pøece majestátném trùnì.

41

„A hleïme, poddaný,“ zvolal král, když uvidìl malého prince.
A malý princ se ptal sám sebe: Jak mì mùže znát, když mì
ještì nikdy nevidìl?
Nevìdìl, že králové vidí svìt velice zjednodušen. Všichni lidé
jsou pro nì poddaní.
„Pojï blíž, a tì lépe vidím,“ øekl mu král a byl moc pyšný, že
koneènì nìkomu kraluje.
Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá
zaplnìna nádherným hermelínovým pláštìm. Zùstal tedy stát, a
protože byl unaven, zívl.
„Zívat v pøítomnosti krále se nesluší,“ øekl mu mocnáø. Zakazuji
ti to.
„Nemohu se udržet,“ odpovìdìl malý princ celý zmatený. „Byl
jsem dlouho na cestì a nespal jsem...“
„Naøizuji ti tedy, abys zíval,“ øekl král. „Již celá léta jsem nevidìl
nikoho zívat. Je to pro mne nìco nového. Tak jen zívej dál.
Naøizuji ti to.“
Teï se bojím...už nemohu...,“ odpovìdìl malý princ a po uši
se zaèervenal.
„Hm, hm,“ odpovìdìl král. „Tak...tak ti naøizuji chvílemi zívat
a chvílemi...“ Trochu brebtal a zdál se pohnìván.
Králi šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpìl
neposlušnost. Byl to absolutistický mocnáø. Ale byl také velký
dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.
„Kdybych naøídil,“ øíkával, „kdybych naøídil generálovi, aby se
promìnil v moøského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina

42

generálova, ale moje.“
„Mohu se posadit?“ zeptal se nesmìle malý princ.
„Naøizuji ti, aby ses posadil,“ odpovìdìl král a pøitáhl si
majestátnì cíp svého hermelínového pláštì.
Malý princ žasl. Planeta byla malièká. Nad èímpak mohl král
vládnout?
„Vaše Velièenstvo,“ pravil, „prosím o prominutí, že se
vás ptám...“
„Naøizuji ti, aby ses mì ptal,“ øekl honem král.
„Vaše Velièenstvo, èemu vládnete?“
„Všemu,“ odpovìdìl král velmi prostì.
„Všemu?“
Král rozvážnì ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na
hvìzdy.
„Tomu všemu?“
„Ano, tomu všemu,“ odpovìdìl král.
Byl to totiž vladaø nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
„A hvìzdy vás poslouchají?“
„Ovšem,“ øekl mu král. „Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeò.“
Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji mìl, vidìl by
ne ètyøiaètyøicet, ale dvaasedmdesát, nebo dokonce sto èi dvì
stì západù slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A
ponìvadž mu bylo trochu smutno pøi pomyšlení na jeho malou,
opuštìnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o jednu
laskavost:
„Chtìl bych vidìt západ slunce... Udìlejte mi tu radost... Naøiïte

43

slunci, aby zapadalo...“
„Kdybych naøídil generálovi, aby létal od kvìtiny ke kvìtinì,
jako létá motýl, nebo aby psal tragédii, nebo aby se promìnil
v moøského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, èí by to byla
chyba?“
„Vaše,“ odpovìdìl pevnì malý princ.
„Správnì. Je tøeba žádat od každého to, co mùže dát,“ odvìtil
král. „Autorita záleží pøedevším na rozumu. Poruèíš-li svému
lidu, aby šel a vrhl se do moøe, vzbouøí se. Mám právo vyžadovat
poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné.“
„A co ten mùj západ slunce?“ pøipomnìl mu malý princ, který
nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.
„Budeš mít svùj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale ponìvadž
umím vládnout, poèkám, a k tomu budou pøíznivé podmínky.“
„A kdy to bude?“ otázal se malý princ.
„Hm, hm!“ odpovìdìl král a podíval se nejprve do tlustého
kalendáøe.
„Hm, hm, bude to...bude to dnes veèer asi ve tøi ètvrti na sedm.
A uvidíš, jak jsou mé rozkazy pøesnì plnìny.“
Malý princ zívl.
Litoval, že pøišel o západ slunce. A také se již trochu nudil.
„Nemám tady už co dìlat,“ øekl králi. „Zase pùjdu!“
„Neodcházej,“ zvolal král. Byl pøece tak hrdý, že má poddaného.
„Neodcházej, jmenuji tì ministrem!“
„A èeho?“
„Ministrem...ministrem spravedlnosti!“