Maly-Princ

65

„Tady je pouš. A na pouštích nikdo není. Zemì je veliká,“ øekl
had.
Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:
„Tak si øíkám, jestli hvìzdy záøí proto, aby každý mohl jednoho
dne najít tu svou planetu. Je právì nad námi...Ale jak je daleko!“
„Je krásná,“ øekl had. „Proè jsi sem pøišel?“
„Mám trampoty s jednou kvìtinou,“ odpovìdìl malý princ.
„Tak?“ øekl had.

66

Odmlèeli se.
„Osamìlí jsme i mezi lidmi,“ namítl had.
Malý princ se na nìj dlouze zadíval.
„Ty jsi podivné zvíøe,“ øekl mu koneènì, „tenké jako prst...“

67

„Ale jsem mocnìjší než prst krále,“ øekl had.
Malý princ se usmál:
„No, pøíliš mocný nejsi...Nemᚠani nožky...Ani cestovat
nemùžeš...“
„Mohu tì unést dál než loï,“ øekl had.
Stoèil se okolo kotníku malého prince jako zlatý náramek.
„Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel,“ øekl ještì.
„Ale ty jsi èistý a pøicházíš z hvìzdy...“
Malý princ neodpovìdìl.
„Je mi tì líto, když tì vidím tak slabého na této Zemi ze žuly.
Mohu ti jednoho dne pomoci, bude-li se ti pøíliš stýskat po tvé
planetì. Mohu...“
„Ó, já jsem ti dobøe rozumìl,“ øekl malý princ. „Ale proè mluvíš
stále v hádankách?“
„Já je všechny rozluštím,“ odpovìdìl had.
A umlkli.

68

XVIII

Malý princ pøešel pouš a setkal se jen s jedinou kvìtinou. Byla
to kvìtina s tøemi okvìtními plátky. Úplnì bezvýznamná
kvìtina...
„Dobrý den,“ øekl malý princ.
„Dobrý den,“ øekla kvìtina.
„Kde jsou lidé?“ zeptal se zdvoøile malý princ.
Kvìtina vidìla jednoho dne pøejít nìjakou karavanu:
„Lidé? Je jich myslím šest nebo sedm. Je tomu již mnoho let,
co jsem je spatøila. Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají
koøeny a to jim velice vadí.“
„Sbohem,“ øekl malý princ.
„Sbohem,“ odpovìdìla kvìtina.

69

XIX

Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy
poznal, byly tøi sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé
sopky používal jako stolièky.
Z hory vysoké jako tato, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu
a všechny lidi...Ale spatøil jen jehlovité špièky skal.
„Dobrý den,“ zvolal nazdaøbùh.
„Dobrý den...Dobrý den...Dobrý den...,“ opakovala ozvìna.
„Kdo jste?“ øekl malý princ.
„Kdo jste?...Kdo jste?...Kdo jste?“ odpovídala ozvìna.
„Buïme pøátelé, jsem tak sám,“ øekl.
„Jsem tak sám...Jsem tak sám...Jsem tak sám...,“ opakovala
ozvìna.
Pomyslil si tedy: To je nìjaká divná planeta! Je celá vyprahlá,
celá zašpièatìlá a slaná. A lidé nemají pøedstavivost. Opakují,
co se jim øekne... Doma jsem mìl kvìtinu a ta mluvila vždycky
první...

70

XX

Ale když tak malý princ šel dlouho pískem, skalinami a snìhem,
stalo se, že objevil koneènì cestu. A všechny cesty vedou
k lidem.
„Dobrý den,“ øekl. Byla to zahrada plná rùží.
„Dobrý den,“ odpovìdìli rùže.
Malý princ se na nì zadíval. Všechny se podobaly jeho kvìtinì.
„Kdo jste?“ zeptal se jich užasle.
„Jsme rùže,“ øekly rùže.
„Ó,“ øekl malý princ..