Maly-Princ

44

„Ale vždy není koho soudit!“
„To se neví,“ podotkl král. „Ještì jsem nevykonal objížïku po
svém království. Jsem už hodnì starý, nemám místo pro koèár
a chùze mì unavuje.“
„Ó! Ale já jsem už všechno vidìl,“ øekl malý princ a nahnul se,
aby se ještì jednou podíval na druhou stranu planety. „Tam na
druhé stranì také nikdo není...“
„Budeš tedy soudit sám sebe,“ odpovìdìl král. „To je to nejt잚í.
Je to mnohem nesnadnìjší soudit sám sebe než nìkoho jiného.
Jestliže se ti podaøí sám sebe dobøe soudit, bude to znamenat,
že jsi opravdu mudrc.“
„Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady.“
„Hm, hm!“ odvìtil král. „Myslím, ze na mé planetì je nìkde
stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Mùžeš soudit tu starou krysu.
Obèas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé
spravedlnosti. Ale udìlíš jí vždy milost, abys ji ušetøil. Je tu
jenom jedna.“
„Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt,“ odpovìdìl malý
princ, „a opravdu myslím, že odejdu.“
„Ne,“ øekl král.
Ale malý princ dokonèil pøípravy a nechtìl už starého vladaøe
trápit: „Kdyby si Vaše Výsost pøála, aby se jí pøesnì uposlechlo,
mohl by mi dát rozumný rozkaz. Mohl by mi napøíklad naøídit,
abych se vzdálil, døíve než uplyne minuta. Zdá se mi, že
podmínky jsou pøíznivé...“
Ponìvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom

45

si vzdychl a vydal se na cestu.
„Jmenuji tì svým vyslancem,“ volal za ním spìšnì král. Tváøil
se velice pánovitì.
Dospìlí jsou hroznì zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

46

XI

Na druhé planetì bydlil domýšlivec.
„Á, hleïme, pøichází mì navštívit nìjaký obdivovatel!“ zvolal
z dálky domýšlivec, jakmile malého prince spatøil. Domýšlivci

47

vidí totiž ve všech lidech obdivovatele.
„Dobrý den,“ øekl malý princ. „Vy máte divný klobouk.“
„To proto, abych mohl zdravit,“ odpovìdìl domýšlivec. „Abych
mohl zdravit, když mì jásotem vítají. Bohužel tudy nikdo nejde.“
„Tak?“ odvìtil malý princ, protože nepochopil.
„Zatleskej,“ poradil mu tedy domýšlivec.
Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromnì
pozdravil. To je zábavnìjší než návštìva u krále, øekl si v duchu
malý princ. A zaèal znovu tleskat.
Domýšlivec znovu zdravil a smekal.
Ale když to tak dìlal malý princ pìt minut, unavil se
jednotvárností hry. „A co se musí dìlat, aby klobouk spadl?“
zeptal se.
Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
„Skuteènì se mi hodnì obdivuješ?“ zeptal se malého prince.
„Co to znamená obdivovat se?“
„Obdivovat se znamená uznat, že jsem èlovìkem nejkrásnìjším,
nejlépe obleèeným, nejbohatším a nejinteligentnìjším na
planetì.“
„Ale vždy jsi na planetì sám!“
„Udìlej mi tu radost, a pøesto se mi obdivuj!“
„Obdivuji se ti,“ øekl malý princ a pokrèil trochu rameny. „Ale
jak tì to mùže zajímat?“
A malý princ zmizel.
Dospìlí jsou rozhodnì strašnì zvláštní, øekl si jen v duchu
cestou.