Maly-Princ

62

„Co to znamená pomíjející?“
„Zemìpisné knihy jsou nejcennìjší ze všech knih,“ øekl
zemìpisec. „Nikdy nevyjdou z módy. Stane se velmi zøídka,
aby hora zmìnila místo. Velmi zøídka také vyschne oceán.
Píšeme o vìcech trvajících vìènì.“
„Ale vyhaslé sopky se mohou probudit k èinnosti,“ pøerušil ho
malý princ.
„Co to znamená pomíjející?“
„To je nám jedno, jsou-li sopky vyhaslé nebo èinné,“ øekl
zemìpisec.
„Pro nás je dùležitá hora. Ta se nemìní.“
„Ale co to znamená pomíjející?“ opakoval malý princ, nebo
jakživ nevzdal otázky, když ji jednou dal.
„To znamená nìco, èemu hrozí blízký zánik.“
„Mé kvìtinì hrozí blízký zánik?“
„Ovšem.“
Má kvìtina je pomíjející, øekl si malý princ, a má jen ètyøi trny
na obranu proti svìtu. A já jsem ji nechal doma úplnì samotnou!
Tu se v nìm poprvé ozvala lítost. Ale znovu si dodal odvahy.
„Co mi radíte, abych navštívil?“ zeptal se.
„Planetu Zemi,“ odpovìdìl zemìpisec. „Má dobrou povìst...“
Malý princ odešel a myslel na svou kvìtinu.

63

XVI

Sedmá planeta byla tedy Zemì.
Zemì není jen tak ledajaká planeta! Jsou na ní asi dvì miliardy
dospìlých. A mezi nimi je sto jedenáct králù (poèítáme-li ovšem
i èernošské krále), sedm tisíc zemìpiscù, devìt set tisíc
businessmanù, sedm a pùl miliónu opilcù a tøi sta jedenáct
miliónù domýšlivcù.
Abyste si dovedli pøedstavit rozmìry Zemì, øeknu vám, že pøed
vynálezem elektøiny bylo tøeba na všech šesti pevninách
vydržovat celou armádu ètyø set šedesáti dvou tisíc pìti set
jedenácti lampáøù.
Na toho, kdo vidìl Zemi trochu z dálky, dìlalo to ohromný
dojem. Pohyby této armády byly øízeny jako operní balet.
Nejprve pøišli na øadu lampáøi na Novém Zélandì a v Austrálii.
A ti, když rozžali lampy, šli spát. Po nich nastoupili do toho reje
lampáøi v Èínì a na Sibiøi. Potom také oni obratnì zmizeli za
kulisami. Tu nastoupili lampáøi ruští a indiètí. Potom afriètí a
evropští. Nato jihoameriètí a pak severoameriètí. A nikdy se
nezmýlili v poøadí nástupu na scénu. Bylo to velkolepé.
Pouze lampáø jediné svítilny na severním pólu a jeho kolega na
jižním pólu vedli lenivý a bezstarostný život: pracovali dvakrát
do roka.

64

XVII

Když chce být èlovìk vtipný, stane se, že si nìkdy trochu zalže.
Nebyl jsem moc poctivý, když jsem vám vyprávìl o tom lampáøi.
Riskuji, že vyvolám špatnou pøedstavu o naší planetì u tìch,
kdo ji neznají. Lidé zabírají na Zemi velice málo místa. Kdyby
ty dvì miliardy obyvatel, kteøí zalidòují Zemi, stály trochu
stlaèeny jako na táboru lidu, vešly by se snadno na námìstí
dvacet mil dlouhé a dvacet mil široké. Mohli bychom vtìsnat
lidstvo na nejnepatrnìjší ostrùvek v Tichém oceánu.
Dospìlí vám však nebudou vìøit. Myslí si, že zabírají mnoho
místa. Pøipadají si dùležití jako baobaby. Poraïte jim tedy, aby
poèítali. Zbožòují èíslice, bude se jim to líbit. Ale vy neztrácejte
èas takovou ohavnou úlohou. Je to zbyteèné. Pøece mi
dùvìøujete.
Když byl tedy malý princ na Zemi, byl velice pøekvapen, že
nikoho nevidí. Už mìl strach, že si popletl planetu, když tu
nìjaký kroužek barvy mìsíce se pohnul v písku.
„Dobrou noc,“ øekl malý princ jen tak nazdaøbùh.
„Dobrou noc,“ odpovìdìl had.
„Na kterou planetu jsem to spadl?“ zeptal se malý princ.
„Na Zemi, do Afriky,“ odpovìdìl had.
„Ach! ...Na Zemi tedy nikdo není?“