Maly-Princ

34

trávu ani nežerou.“
„Já nejsem tráva,“ odpovìdìla jemnì kvìtina.
„Ó, promiòte...“
„Já se tygrù vùbec nebojím, ale mám hrùzu z prùvanu. Nemáte,

35

prosím, nìjakou zástìnu?“
Hrùzu z prùvanu...pro rostlinu to není právì šastné, øekl si
malý princ.
S touhle kvìtinou je potíž...
„A veèer mì dejte pod poklop , U vás je veliká zima. Je to tu

špatnì položené. Tam, odkud pøicházím...“
Ale zarazila se. Pøišla jako semeno. Nemohl z jiných svìtù nic
poznat. Zahanbena, že se nechala chytit pøi pokusu o
tak prostinkou lež, dvakrát nebo tøikrát zakašlala, aby malého
prince upozornila, že udìlal chybu: „A co zástìna?...“
„Chtìl jsem pro ni jít, ale mluvila jste se mnou!“
Tu nucenì zakašlala, aby v nìm pøece jen probudila výèitky
svìdomí. A tak malý princ, aèkoliv mìl dobrou vùli mít jí rád,

36

brzy o ní zapochyboval. Bral vážnì bezvýznamná slova, a byl
proto velice nešasten.
„Nemìl jsem ji poslouchat,“ svìøil mi jednoho dne. „Kvìtiny
nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na nì dívat a vdechovat
jejich vùni. Moje kvìtina naplòovala vùní celou planetu, ale
nedovedl jsem se z toho tìšit. Historka s drápy, která mì
tak dopálila, mìla ve mnì vzbudit nìhu...“
A ještì mi svìøil:
„Tehdy jsem nedovedl nic pochopit. Mìl jsem ji posuzovat podle
jednání, ne podle slov. Obklopovala mì vùní a jasem. Nemìl
jsem, myslím, nikdy utéci. Mìl jsem pod jejími chabými lstmi
vytušit nìžnost. Kvìtiny si tak odporují! Ale byl jsem pøíliš
mladý, abych ji dovedl mít rád.“

37

IX

Aby mohl planetu opustit, využil, myslím, tahu divokých ptákù.
Ráno pøed odchodem dal planetu do poøádku. Peèlivì vymetl
nevyhaslé sopky. Dvì byly v èinnosti. A bylo to ohromnì
pohodlné, když bylo zapotøebí ráno ohøát snídani. Mìl také
jednu vyhaslou sopku. Ale vždycky øíkával: „Èlovìk nikdy
neví!„, a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobøe vymeteny,
hoøí mírnì a pravidelnì, nevybuchují. Sopeèné výbuchy jsou
jako oheò v krbu. Na naší Zemi jsme ovšem pøíliš malí, abychom
si mohli vymetat sopky. Proto nám zpùsobují spoustu
nepøíjemností.
Malý princ vytrhl trochu smutnì také poslední výhonky baobabù.
Myslel, že se už snad nikdy nevrátí. Ale všechny tyto obvyklé
práce se mu zdály toho rána nesmírnì milé. A když kvìtinu
naposledy zalil a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že je mu
do pláèe.
„Sbohem,“ øekl kvìtinì.
Kvìtina však neodpovìdìla.
„Sbohem,“ opakoval.
Kvìtina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.
„Byla jsem hloupá,“ øekla koneènì. „Odpus mi to. Snaž se být

38

šasten.“
Byl pøekvapen, že mu nic nevyèítá. Stál tu ve velkých rozpacích,
s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost.
„No ano, mám tì ráda,“ øekla kvìtina. „Tys o tom nic nevìdìl.
A byla to má chyba. To nevadí. Ale tos byl zrovna tak hloupý
jako já. Hleï, abys byl šasten...Nech ten poklop, já už ho
nechci.“
„Ale vítr...“
„Nejsem tak nachlazená...Èerstvý noèní vítr mi udìlá dobøe.
Jsem pøece kvìtina.“
„Ale zvíøata...“
„Musím pøece snést dvì nebo tøi housenky, když chci poznat
motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mì jinak navštìvoval? Ty
budeš daleko. Velkých zvíøat se vùbec nebojím. Mám drápy.“
A naivnì ukázala ètyøi trny. Potom dodala:
„Neotálej tolik, rozèiluje mì to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!“
Nechtìla totiž, aby ji vidìl plakat. Byla to nesmírnì pyšná
kvìtina...