Maly-Princ

26

VI

Ach malý princi, tak jsem kousek po kousku pochopil tvùj teskný
život. Dlouho pro tebe byly rozptýlením jen kouzelné západy
slunce. Tuto novou podrobnost jsem se dovìdìl ètvrtého dne
zrána, když jsi mi øekl:
„Mám strašnì rád západy slunce. Pojïme se na jeden podívat...“
„Ale musíme poèkat...“
„Poèkat? Na co?“
„Až bude slunce zapadat.“
Nejprve ses zatváøil pøekvapenì a potom ses sám sobì zasmál.
A øekl jsi mnì:
„Já poøád myslím, že jsem doma!“
Skuteènì. Když je v Americe poledne, víme, že nad Francií
slunce zapadá. Staèilo by, abychom se mohli octnout za minutu
ve Francii, a vidìli bychom západ slunce. Bohužel Francie je
pøíliš daleko. Ale na tvé malinké planetì ti staèilo posunout židli
o nìkolik krokù. A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti
zachtìlo...
„Jednou jsem vidìl slunce zapadat tøiaètyøicetkrát!“
A po chvilce jsi dodal:
„Víš...když je èlovìku moc smutno, má rád západy slunce...“

27

„Tedy v den, kdy jsi vidìl západ tøiaètyøicetkrát, bylo ti
tolik smutno?“
Ale malý princ neodpovìdìl.

28

VII

Pátého dne, zase díky beránku, odhalilo se mi tajemství života
malého prince. Zeptal se mì náhle bez úvodu, jako by jeho
otázka byla výsledkem nìjakého problému, o kterém dlouho
tiše uvažoval:
„Když beránek okusuje keøe, spásá také kvìtiny?“
„Beránek spase všechno, na co pøijde.“
„I kvìtiny, které mají trny?“
„Ano, i kvìtiny, které mají trny.“
„Tak naèpak jsou ty trny?“
Nevìdìl jsem. Mìl jsem právì spoustu práce, protože jsem
zkoušel odšroubovat pøíliš utažený svorník motoru. Pùsobilo
mi to plno starostí, nebo jsem pøicházel na to, že porucha je
asi velmi vážná. A ponìvadž pitné vody ubývalo, obával jsem
se nejhoršího.
„Naè jsou ty trny?“
Malý princ nikdy neupustil od otázky, když ji jednou dal.
Svorník mì zlobil a odpovìdìl jsem, co mì právì napadlo:
„Trny nejsou na nic. Od kvìtin je to èirá zlomyslnost!“
„Ó!“
Ale po chvilce mlèení odsekl trochu nevraživì:
„Nevìøím ti! Kvìtiny jsou slabé. Jsou naivní. Zabezpeèují se,

29

jak dovedou. Myslí si, že jsou strašné, když mají trny...“
Neodpovìdìl jsem. V té chvíli jsem si øíkal: Jestli se ten
svorník ještì nepohne, rozbiji ho kladivem.
Malý princ mì znovu vyrušil z pøemýšlení.
„A ty myslíš, že kvìtiny...“
„Ale kdepak! Já nic nemyslím!“ odpovìdìl jsem nazdaøbùh.
„Já myslím na vážné vìci.“
Podíval se na mne užasle.
„Na vážné vìci!“
Vidìl, jak se skláním s kladivem a s prsty èernými od oleje nad
pøedmìtem, který se mu zdál hroznì ošklivý.
„Mluvíš jako ti dospìlí!“
To mì trochu zahanbilo. A ještì nemilosrdnì dodal: „Všechno
spleteš dohromady...Všechno pomícháš!“
Byl opravdu velice rozhnìván. Potøásal ve vìtru svými sytì
zlatými vlasy:
„Znám planetu, kde žije jeden moc èervený pán. Nikdy
nepøivonìl ke kvìtinì, nikdy se nepodíval na hvìzdu. Nikdy nic
nedìlal, jen poèítal. A celý den opakuje jako ty: „Já jsem vážný
èlovìk! Já jsem vážný èlovìk!“ - A nafukuje se pýchou. Ale to
není èlovìk, to je houba!“
„Cože to je?“
„Houba!“
Malý princ byl teï hnìvem celý bledý.
„Už milióny let si kvìtiny tvoøí trny. A beránci je pøesto po
milióny let okusují. A to není vážná vìc, snažíme-li se pochopit,