Maly-Princ

48

XII

Na další planetì bydlil pijan. Návštìva u nìho byla velice krátká,
ale malého prince hodnì rozesmutnila.
„Co tady dìláš?“ øekl pijanovi, který sedìl mlèky pøed øadou
prázdných a øadou plných lahví.
„Piji,“ odpovìdìl pochmurnì pijan.
„A proè piješ?“ zeptal se malý princ.
„Abych zapomnìl,“ øekl pijan.
„Naè abys zapomnìl?“ vyzvídal malý princ a užuž ho zaèínal
litovat.
„Abych zapomnìl, že se stydím,“ pøiznal se pijan a sklonil hlavu.
„A zaè se stydíš?“ vyptával se dále malý princ, protože by mu
byl rád pomohl.
„Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlèel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospìlí jsou rozhodnì moc a moc zvláštní, øíkal si v duchu
cestou.

49

50

XIII

Na ètvrté planetì bydlil byznysmen. Tento èlovìk byl
tak zamìstnán, že pøi pøíchodu malého prince nezvedl ani hlavu.
„Dobrý den,“ pozdravil ho malý princ. „Vyhasla vám cigareta.“

51

„Tøi a dvì je pìt. Pìt a sedm je dvanáct. Dvanáct a tøi patnáct.
Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet
osm. Nemám èas ji znovu zapálit. Dvacet šest a pìt tøicet jedna.
Uf! Dìlá to tedy pìt set jeden milión šest set dvacet dva tisíce
sedm set tøicet jedna.“
„Pìt set miliónù èeho?“
„Cože? Ty jsi tu ještì? Pìt set miliónù ... už nevím èeho ...
Mám tolik práce! Já jsem vážný èlovìk, nebavím se hloupostmi!
Dvì a pìt je sedm...“
„Èeho pìt set miliónù?“ opakoval malý princ, protože se nikdy
v životì nevzdal otázky, kterou jednou dal.
Businessman zvedl hlavu:
„Za celých ètyøiapadesát let, co bydlím na této planetì, jsem
byl vyrušen jen tøikrát. Poprvé pøed dvaadvaceti lety chroustem,
který spadl bùhví odkud. Hroznì huèel a já jsem se ètyøikrát
spletl v seèítání. Podruhé to bylo pøed jedenácti lety, mìl jsem
tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám èas se jen
tak potloukat. Jsem pøece vážný èlovìk. A po tøetí...zrovna teï.
Øíkal jsem tedy pìt set miliónù...“
„Miliónù èeho?“
Businessman pochopil, že nemá žádnou nadìji na klid:
„Miliónù vìcièek, které vidíme nìkdy na obloze.“
„Much?“
„Ale ne, vìcièek, které se tøpytí.“
„Vèel?“
„Ale ne. Zlatých vìcièek, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem

52

vážný èlovìk! Já nemám èas na snìní.“
„Ach ták, hvìzd?“
„Ano, ano, hvìzd.“
„A co dìlᚠs pìti sty milióny hvìzd?“
„Pìt set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set tøicet
jedna. Já jsem vážný èlovìk, já jsem pøesný.“
„A co s tìmi hvìzdami dìláš?“
„Co s nimi dìlám?“
„Ano.“
„Nic. Patøí mi.“
„Tobì patøí hvìzdy?“
„Ano.“
„Ale vidìl jsem už krále, který...“
„Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký
rozdíl.“
„A co ti to pomùže, že mᚠhvìzdy?“
„Jsem pak bohatý.“
„A co ti to pomùže, že jsi bohatý?“
„Mohu si nakoupit jiné hvìzdy, pokud nìkdo nìjaké objeví.“
Tenhle èlovìk rozumuje trochu jako ten mùj opilec, øekl si
v duchu malý princ.
Pøesto se ptal dál:
„Jak nám mohou patøit hvìzdy?“
„A komu patøí?“ odsekl mrzutì businessman.
„To nevím. Nikomu.“ „Tak tedy patøí mnì, nebo já jsem na nì
myslel první.“