Maly-Princ

53

„A to staèí?“
„Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatøí, je tvùj.
Když najdeš ostrov, který nikomu nepatøí, je tvùj. A mnì patøí
hvìzdy, protože nikdy nikoho pøede mnou nenapadlo, že by
mu mohly patøit.“
„To je pravda,“ øekl malý princ. „A co s nimi dìláš?“
„Spravuji je. Poèítám a pøepoèítávám je,“ vysvìtloval
businessman.
„Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný èlovìk!“
Malému princi to ještì nestaèilo.
„Patøí-li mi hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si
ho. Patøí-li mi kvìtina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemùžeš
utrhnout hvìzdy.“
„Ne, ovšem mohu je dát do banky.“
„Co to znamená?“ „To znamená, že napíšu na papírek poèet
svých hvìzd. A potom zamknu ten papír do zásuvky.“
„A nic víc?“
„To staèí!“
To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale
ne moc seriózní.
Malý princ mìl o vážných vìcech pøedstavy hodnì odlišné od
pøedstav, jaké mají dospìlí.
„Já mám kvìtinu,“ øekl tiše, „a každý den ji zalévám. Mám tøi
sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou.
Èlovìk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou kvìtinu je užiteèné,
že mi patøí. Ale ty nejsi hvìzdám užiteèný...“

54

Businessman otevøel ústa pøekvapením, nevìdìl však, co
odpovìdìt.
A malý princ zmizel.
Dospìlí jsou rozhodnì podivní, øekl si jen v duchu cestou.

55

XIV

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu
právì tak dost místa, aby se sem vešla poulièní svítilna a lampáø.

56

Malý princ si nedovedl vysvìtlit, k èemu mùže být nìkde na
planetì bez domù a bez lidí svítilna a lampáø. Pøesto si v duchu
øekl:
Možná, že ten èlovìk je zbyteèný. A pøece je ménì zbyteèný
než král, než domýšlivec, než businessman a než pijan. Jeho
práce má aspoò smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo
o hvìzdu nebo o kvìtinu víc. Když zhasne svítilnu, jako by
kvìtina nebo hvìzda šla spát. Je to moc hezké zamìstnání. Je
to opravdu užiteèné, protože je to hezké.
Když pøišel na planetu, pozdravil uctivì lampáøe:
„Dobrý den. Proè jsi právì zhasl svítilnu?“
„To je pøíkaz,“ odpovìdìl lampáø. „Dobrý den.“
„Co to znamená pøíkaz?“
„No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý veèer.“
A zase ji rozsvítil.
„Ale proè jsi ji právì rozžal?“
„To je pøíkaz,“ odpovìdìl lampáø.
„Nerozumím,“ odvìtil malý princ.
„Není èemu rozumìt,“ øekl lampáø. „Pøíkaz je pøíkaz. Dobrý
den.“
A zhasl svítilnu.
Potom si otøel èelo èervenì kostkovaným kapesníkem.
„Je to hrozné zamìstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem
ráno a rozžínal veèer. Zbývající èást dne jsem si mohl odpoèinout
a zbytek noci spát...“
„A od té doby se pøíkaz zmìnil?“

57

„Pøíkaz se nezmìnil,“ øekl lampáø. „To je právì to strašné!
Planeta se rok od roku toèila rychleji, a pøíkaz se nezmìnil!“
„No a?“ divil se malý princ.
„No a teï se otoèí jednou za minutu a já nemám ani vteøinku
klidu. Rozsvìcuji a zháším jednou za minutu!“
„To je divné! Dny u tebe trvají minutu!“
„To není vùbec divné,“ øekl lampáø. „Už je tomu mìsíc, co
spolu hovoøíme.“
„Mìsíc?“
„Ano. Tøicet minut. Tøicet dní! Dobrý veèer.“
A zase rozsvítil svítilnu.
Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáøe, který byl
tak vìrný pøíkazu. Vzpomnìl si na západy slunce, které kdysi
pozoroval tak, že posunoval židli. Chtìl svému pøíteli pomoci:
„Víš...já znám prostøedek, jak si mùžeš odpoèinout, když budeš
chtít.“
„Samozøejmì že chci,“ øekl lampáø.
Vždy èlovìk mùže být souèasnì vìrný pøíkazu a pøitom trošku
pohodlný. Malý princ pokraèoval:
„Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš tøemi kroky. Staèí, když
pùjdeš dost pomalu, abys zùstával stále na slunci. Když si budeš
chtít odpoèinout pùjdeš...a den bude trvat tak dlouho, jak budeš
chtít.“
„To mi moc nepomùže,“ øekl lampáø. „Já totiž rád spím.“
„To je smùla,“ zvolal malý princ.
„Je to smùla,“ øekl lampáø. „Dobrý den.“