Maly-Princ

správnì vidíme jen srdcem. Co je dùležité, je oèím neviditelné.“
„Co je dùležité, je oèím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby
si to zapamatoval.

79

„A pro ten èas, který jsi své rùži vìnoval, je ta tvá rùže
tak dùležitá.“
„A pro ten èas, který jsem své rùži vìnoval...,“ øekl malý princ,
aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomnìli na tuto pravdu,“ øekla liška. „Ale ty na ni nesmíš
zapomenout. Stávᚠse navždy zodpovìdným za to, cos k sobì
pøipoutal. Jsi zodpovìdný za svou rùži...“
„Jsem zodpovìdný za svou rùži...,“ opakoval malý princ, aby si
to zapamatoval.

80

XXII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.
„Dobrý den,“ øekl výhybkáø.
„Co tu dìláš?“ zeptal se malý princ.
„Tøídím cestující po tisícových balících,“ øekl výhybkáø.
„Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo.“
A osvìtlený rychlík, dunící jako hrom, otøásl domkem
výhybkáøe.
„Mají náramnì naspìch,“ øekl malý princ. „Co hledají?“
„To neví ani èlovìk na lokomotivì,“ odpovìdìl výhybkáø.
A druhý osvìtlený rychlík zadunìl v opaèném smìru.
„To se už vracejí?“ ptal se malý princ.
„To nejsou oni,“ øekl výhybkáø. „To jsou zase jiní.“
„Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?“
„Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme,“ vysvìtloval výhybkáø.
A jako hrom zadunìl tøetí osvìtlený rychlík.
„To jedou za tìmi prvními cestujícími?“ zeptal se malý princ.
„Nejedou vùbec za nièím,“ øekl výhybkáø. „Ve vlaku spí nebo
zívají. Jen dìti mají nos pøitisknutý na okna.“
„Jedinì dìti vìdí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí
èas hadrovou panenkou, panenka se stane hroznì dùležitá, a

81

když jim ji nìkdo vezme, pláèou...“
„Mají štìstí,“ øekl výhybkáø.

82

XXIII

„Dobrý den,“ pozdravil malý princ.
„Dobrý den,“ øekl obchodník.
Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeò. Když
èlovìk polkne jednu týdnì, nemusí už pít.
„Proè to prodáváš?“ zeptal se malý princ.
„Je to velká úspora èasu,“ odpovìdìl obchodník. „Znalci to
vypoèítali. Ušetøí se padesát tøi minuty za týden.“
„A co se dìlá s tìmi padesáti tøemi minutami?“
„Co kdo chce...“
Kdybych já mìl padesát tøi minuty nazbyt, øekl si malý princ,
šel bych docela pomalouèku ke studánce...

83

XXIV

Bylo to už osmý den, co se mi na poušti porouchal motor, a
když jsem poslouchal historii o obchodníkovi, pil jsem poslední
kapku ze své zásoby vody.
„Víš,“ øekl jsem malému princovi, „ty tvé vzpomínky jsou moc
hezké, ale já jsem ještì neopravil letadlo, nemám už co pít, a
byl bych také šasten, kdybych mohl jít docela pomalouèku ke
studánce.“
„Moje pøítelkynì liška...,“ øekl mi.
„Èlovíèku, už nejde o lišku.“
„Proè?“
„Protože umøeme žízní...“
Nepochopil, proè takhle uvažuji, odpovìdìl mi:
„Je dobøe, když jsme mìli pøítele, i když máme umøít. Já jsem
hroznì rád, že jsem mìl pøítelkyni lišku...“
Neuvìdomuje si nebezpeèí, øekl jsem si. Nemá nikdy hlad ani
žízeò. Staèí mu trochu slunce...
Ale podíval se na mne a odpovìdìl na mou myšlenku:
„Mám taky žízeò ... hledejme studnu ...“
Mávl jsem unavenì rukou: nemá vùbec smysl hledat studnu
nazdaøbùh v nekoneèné poušti. Pøesto jsme se dali na cestu.
Když jsme tak kráèeli celé hodiny mlèky, snesla se noc a zaèaly