Maly-Princ

71

A cítil se hroznì nešastný. Jeho kvìtina mu vypravovala, že je
jediná svého druhu ve vesmíru. A tady jich bylo pìt tisíc v jediné
zahradì, jedna jako druhá!
Strašnì by ji mrzelo, øekl si, kdyby to vidìla... Moc by kašlala a
pøedstírala by, že umírá, jen aby nebyla smìšná. A musel bych
dìlat, že o ni peèuji, nebo jinak by radìji opravdu umøela, jen
aby mì taky pokoøila...
Potom si ještì øekl: Myslil jsem, že jsem bohatý, že mám
jedineènou kvìtinu, a zatím mám jen obyèejnou rùži. Ta rùže a
mé tøi sopky, které mi sahají po kolena a z nichž jedna je možná
navždy vyhaslá, nedìlají ze mne moc velkého prince...A lehl si
do trávy a plakal.

72

XXI

Tu se objevila liška.
„Dobrý den,“ øekla.
„Dobrý den,“ zdvoøile odpovìdìl malý princ. Obrátil se, ale nic
nevidìl.
„Jsem tady, pod jabloní...,“ øekl ten hlas.
„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká...“
„Jsem liška,“ øekla liška.

73

„Pojï si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem
tak smutný...“
„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. „Nejsem ochoèena.“
„Ó, promiò,“ øekl malý princ.
Chvíli pøemýšlel a pak dodal:
„Co to znamená ochoèit?“
„Ty nejsi zdejší,“ øekla liška, „co tu hledáš?“
„Hledám lidi,“ odvìtil malý princ. „Co znamená ochoèit?“
„Lidé,“ øekla liška, „mají pušky a loví zvíøata. To je hroznì
nepøíjemné. Pìstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš
slepice?“
„Ne,“ øekl malý princ. „Hledám pøátele. Co to znamená
ochoèit?“
„Je to nìco, na co se moc zapomíná,“ odpovìdìla liška.
„Znamená to vytvoøit pouta...“
„Vytvoøit pouta?“
„Ovšem,“ øekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem
podobným statisícùm malých chlapcù. Nepotøebuji tì a ty mì
taky nepotøebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícùm
lišek. Ale když si mì ochoèíš, budeme potøebovat jeden druhého.
Budeš pro mne jediným na svìtì a já zase pro tebe jedinou na
svìtì...„
„Zaèínám chápat,“ øekl malý princ. „Znám jednu
kvìtinu...myslím, že si mì ochoèila...“
„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidìt všelicos...“
„Ó, to není na Zemi,“ øekl malý princ.

74

Zdálo se, že to probudilo v lišce zvìdavost:
„Na jiné planetì?“
„Ano.“
„Jsou na té planetì lovci?“

„Nejsou.“
„Ach, to je zajímavé! A slepice?“
„Také ne.“
„Nic není dokonalé,“ povzdychla liška.

75

Ale vrátila se ke svému nápadu:
„Mùj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne.
Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si
podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mì ochoèíš, bude
mùj život jakoby prozáøen sluncem. Poznám zvuk krokù, který
bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mì zahánìjí pod
zem. Ale tvùj krok mì jako hudba vyláká z doupìte. A pak,
podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je
pro mne zbyteèné. Obilná pole mi nic nepøipomínají. A to je
smutné. Ale ty mᚠzlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až
si mì ochoèíš. Zlaté obilí mi tì bude pøipomínat. A já budu
milovat šumìní vìtru v obilí...“
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
„Ochoè si mì, prosím!“ øekla.
„Velmi rád,“ odvìtil malý princ, „ale nemám moc èasu. Musím