Maly-Princ

84

se rozžínat hvìzdy. Vidìl jsem je jako ve snu, protože jsem mìl
ze žíznì trochu horeèku. Slova malého prince mi tanèila v mysli.
„Tak ty mᚠtaké žízeò?“ zeptal jsem se ho.
Neodpovìdìl mi na otázku. Øekl pouze: „Voda mùže dìlat dobøe
i srdci...“
Nerozumìl jsem jeho odpovìdi, ale mlèel jsem ... Dobøe jsem
vìdìl, že se ho nesmím ptát.
Byl unaven. Sedl si. Já jsem si sedl vedle nìho. Chvíli mlèel a
pak ještì øekl:
„Hvìzdy jsou krásné, protože je na nich kvìtina, kterou není
vidìt...“
„Ano, jistì,“ øekl jsem a mlèky jsem pozoroval vlny v písku ve
svitu mìsíce.
„Pouš je krásná...,“ dodal.
A mìl pravdu. Vždycky jsem miloval pouš. Usedneme na
pískový pøesyp... Nevidíme nic ... Neslyšíme nic ... A pøece
nìco záøí v tichu ...
„Pouš je krásná právì tím, že nìkde skrývá studnu ...,“ øekl

85

malý princ.
Byl jsem pøekvapen, že pojednou chápu to tajemné záøení písku.
Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domì
a povìst vyprávìla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem
nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával
kouzlo celému tomu domu. Mùj dùm skrýval ve svých hlubinách
tajemství...
„Ano,“ øekl jsem malému princi, „a už je to dùm, hvìzdy nebo
pouš, to, co je dìlá krásnými, je neviditelné!“
„Jsem rád, že souhlasíš s mou liškou,“ pravil.
Ponìvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruèe a vydal
jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Mìl jsem pocit, jako
bych nesl køehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na Zemi
nic køehèího. Ve svitu mìsíce jsem pozoroval to bledé èelo,
zavøené oèi, kadeøe chvìjící se ve vìtru a øíkal jsem si: Co zde
vidím, je jen skoøápka. To nejdùležitìjší je neviditelné...
A ponìvadž se jeho pootevøené rty slabì usmívaly, øekl jsem si
také: Co mì na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho vìrnost
kvìtinì, ten obraz rùže, který v nìm záøí jako plamínek lampy,
i když spí... A tušil jsem, že je ještì køehèí. Lampy musíme
dobøe chránit: staèí závan vìtru a lampa zhasne...
A jak jsem tak kráèel, objevil jsem na úsvitu studnu.

86

XXV

„Lidé se natlaèí do rychlíkù,“ øekl malý princ, „ale potom už
nevìdí, co hledají. A tak se rozèilují a toèí se kolem dokola...“
A dodal:
„Nestojí to za to...“
Studna, ke které jsme pøišli, se nepodobala saharským studnám.
Studny na Sahaøe jsou pouhé jámy vyhloubené v písku. Tahle
se podobala studni na vesnici. Ale nebyla tam žádná vesnice a
myslil jsem, že se mi to jen zdá.
„To je zvláštní,“ øekl jsem malému princi, „všechno je
pøipraveno: rumpál, vìdro i provaz...“
Zasmál se, dotkl se provazu a uvedl rumpál do pohybu. A rumpál
skøípal, jako skøípe stará korouhvièka, když vítr dlouho spal.
„Slyšíš,“ øekl malý princ, „probouzíme tuto studnu a ona zpívá...“
Nechtìl jsem, aby se namáhal.
„Nech mne,“ øekl jsem mu, „pro tebe je to pøíliš tìžké.“
Pomalu jsem vytahoval vìdro až k okraji. Postavil jsem je na
roubení pìknì do rovnováhy. V uších mi stále znìl zpìv rumpálu
a ve vodì, která se dosud chvìla, jsem vidìl chvìjící se slunce.
„Toužím po té vodì,“ øekl malý princ, „dej mi, prosím, napít...“
A tu jsem pochopil, co hledal.