Maly-Princ

87

Zvedl jsem vìdro až k jeho rtùm. Pil se zavøenýma oèima. Bylo
to líbezné jako sváteèní den. Ale tato voda byla docela nìco
jiného než obyèejný pokrm. Zrodila se z pochodu pod hvìzdnou
oblohou, ze zpìvu rumpálu a z úsilí mých paží. Byla srdci
tak milá jako nìjaký dárek. Když jsem byl malý chlapec, svìtlo
vánoèního stromku a nìha úsmìvù, to vše dodávalo vždycky
zvláštní záø vánoènímu dárku, který jsem dostal.
„U vás lidé pìstují pìt tisíc rùží v jedné zahradì,“ øekl malý
princ, „a pøece tam nenalézají to, co hledají...“
„Nenalézají...,“ odpovìdìl jsem.
„A pøesto by mohli najít, co hledají, v jedné jediné rùži nebo
v trošce vody...“
„Jistì,“ odpovìdìl jsem.
A malý princ dodal:
„Ale oèi jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“
Napil jsem se. Dobøe se mi dýchalo. Písek má za úsvitu barvu
medu. Radoval jsem se i z té medové barvy. Proè jen jsem
pocítil tíseò...
„Musíš dodržet slib,“ øekl tichounce malý princ a zase se sedl
ke mnì.
„Jaký slib?“
„Víš, náhubek na beránka ... jsem zodpovìdný za tu kvìtinu!“
Vytáhl jsem z kapsy náèrty. Malý princ je uvidìl a zasmál se:
„Ty tvé baobaby se trochu podobají hlávkám zelí...“
„Ó!“
A já na nì byl tak hrdý!

88

89

„Ta tvá liška ... její uši ... ty se trochu podobají rùžkùm ... a
jsou hroznì dlouhé!“
A znovu se zasmál.
„Jsi nespravedlivý, èlovíèku, neumìl jsem kreslit nic jiného než
zavøené a otevøené hroznýše.“
„Ale to bude dobré,“ øekl, „dìti jsou chápavé.“
Nakreslil jsem mu tedy náhubek. Když jsem mu ho podával,
mìl jsem srdce sevøené:
„Ty mᚠnìjaké plány, které neznám...“
Ale neodpovìdìl mi na to. Øekl:
„Víš, mùj pøíchod na Zemi ... zítra bude jeho výroèí ...“
Chvilku mlèel a potom ještì dodal:
„Spadl jsem nedaleko odtud...“
A zaèervenal se.
Znovu jsem pocítil, aniž jsem vìdìl proè, zvláštní bolest. Pøesto
mi napadla otázka:
„Tak to není náhodou, že ses procházel tenkrát ráno, když jsem
tì pøed týdnem poznal, jen tak sám, na tisíce mil ode všech
obydlených krajù! Vracel ses k místu, kam jsi spadl?“
Malý princ se opìt zaèervenal.
A váhavì jsem dodal:
„Snad kvùli tomu výroèí?...“
Malý princ se znovu zaèervenal. Nikdy neodpovídal na otázky,
ale když se nìkdo èervená, znamená to „ano„, viïte?
„Ach!“ øekl jsem. „Mám strach...“
Ale on pravil:

90

„Musíš teï pracovat. Musíš se vrátit ke svému stroji. Budu
tady na tebe èekat. Vra se zítra veèer...“
Nebyl jsem však uklidnìn. Vzpomnìl jsem si na lišku. Èlovìk se
vydává v nebezpeèí, že bude trochu plakat, když se nechal
ochoèit...

91

XXVI

Vedle studny stála stará, poboøená kamenná zeï. Když jsem se
druhý den veèer vracel od své práce, vidìl jsem z dálky malého
prince, jak sedí nahoøe, nohy svìšeny. A slyšel jsem, že øíká:
„Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to pøece nebylo!“
Nìjaký hlas mu zøejmì odpovìdìl, protože malý princ namítl:
„Ale ano, je to ten den, ale ne to místo...“
Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho nevidìl ani neslyšel. Pøesto
malý princ nìkomu zase namítal:
„...Jistì. Uvidíš, kde zaèíná v písku má stopa. Jen tam na mne
èekej. Budu tam dnes v noci.“
Byl jsem už dvacet metrù od zdi a stále jsem nic nevidìl.
Po chvíli mlèení malý princ ještì dodal:
„Mᚠdobrý jed? Jsi si jist, že mì nenechᚠdlouho trpìt?“
Zastavil jsem se, srdce se mi sevøelo, ale stále jsem tomu
nerozumìl.
„A teï jdi pryè!“ øekl. „...Já chci zase dolù!“
Podíval jsem se tedy dolù ke zdi a vyskoèil jsem! Proti malému
princi se tam zvedal jeden z tìch žlutých hadù, kteøí
vás v pùlminutì sprovodí ze svìta. Sáhl jsem do kapsy pro
revolver a rozbìhl jsem se. Ale had, sotva mì zaslechl, vklouzl
tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spìchu