Maly-Princ

76

objevit pøátele a poznat spoustu vìcí.“
„Známe jen ty vìci, které si ochoèíme,“ øekla liška. „Lidé už
nemají èas, aby nìco poznávali. Kupují u obchodníkù vìci úplnì
hotové. Ale ponìvadž pøátelé nejsou na prodej, nemají pøátel.
Chceš-li pøítele, ochoè si mì!“
„Co mám dìlat?“ zeptal se malý princ.
„Musíš být hodnì trpìlivý,“ odpovìdìla liška. „Sedneš si nejprve
kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po oèku
dívat, ale ty nebudeš nic øíkat. Øeè je pramenem nedorozumìní.
Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž...“
Druhý den pøišel malý princ zas.
„Bylo by lépe, kdybys pøicházel vždycky ve stejnou hodinu,“
øekla liška.
„Pøijdeš-li napøíklad ve ètyøi hodiny odpoledne, již od tøí hodin
budu šastná. Èím více èas pokroèí, tím budu šastnìjší. Ve
ètyøi hodiny budu už rozechvìlá a neklidná; objevím cenu štìstí!
Ale budeš-li pøicházet v rùznou dobu, nebudu nikdy vìdìt,
v kterou hodinu vyzdobit své srdce...Je tøeba zachovávat øád.“
„Co je to øád?“ øekl malý princ.
„To je také nìco moc zapomenutého,“ odpovìdìla liška, „to,
co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji
lovci napøíklad zachovávají také øád. Tanèí každý
ètvrtek s dìvèaty z vesnice. Každý ètvrtek je tedy nádherný den!
Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tanèili kdykoliv,
všechny dny by se podobaly jeden druhému a nemìla bych
vùbec prázdniny.“

77

Tak si malý princ ochoèil lišku. A tu se pøiblížila hodina odchodu.
„Ach, budu plakat...,“ øekla liška.
„To je tvá vina,“ øekl malý princ. „Nepøál jsem ti nic zlého, ale
tys chtìla, abych si tì ochoèil...“
„Ovšem,“ øekla liška.
„Ale budeš plakat!“ namítl malý princ.
„Budu plakat,“ øekla liška.
„Tak tím nic nezískáš!“
„Získám, vzpomeò si na tu barvu obilí.“
A potom dodala: „Jdi se podívat ještì jednou na rùže. Pochopíš,
že ta tvá je jediná na svìtì. Pøijdeš mi dát sbohem a já ti dám
dárek - tajemství.“ Malý princ odbìhl podívat se znovu na rùže.
„Vy se mé rùži vùbec nepodobáte, vy ještì nic nejste,“ øekl jim.
„Nikdo si vás neochoèil a vy jste si nikoho neochoèily. Jste
takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícùm
jiných lišek. Ale stala se z ní má pøítelkynì a teï je pro mne
jediná na svìtì.“
A rùže byly celé zaražené.
„Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokraèoval. „Není možné pro
vás umøít. Pravda, o mé rùži by si obyèejný chodec myslel, že
se vám podobá. Ale ona jediná je dùležitìjší než vy všechny,
protože právì ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop.
Protože ji jsem chránil zástìnou. Protože ji jsem pozabíjel
housenky (kromì dvou nebo tøí, z kterých budou motýli).
Protože ji jsem poslouchal, jak naøíkala nebo se chlubila, nebo
dokonce nìkdy mlèela. Protože je to má rùže.“

78

A vrátil se k lišce.
„Sbohem...,“ øekl.
„Sbohem,“ øekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplnì prostinké: