Maly-Princ

96

se budou strašnì divit, až tì uvidí smát se pøi pohledu na nebe.
Øekneš jim: >>Ano, hvìzdy mì vždycky rozesmìjí!<< Budou
myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pìkný kousek...“
A opìt se zasmál.
„Bude to, jako kdybych ti dal místo hvìzd spoustu rolnièek,
které se umìjí smát...“
A znovu se zasmál. Potom zvážnìl.
„Víš ... ale dnes v noci ... sem nechoï!“
„Nehnu se od tebe.“
„Budu vypadat, jako by mì nìco bolelo ... trochu jako bych

97

umíral. To už tak bývá. Nechoï se na to dívat, nestojí to za
to...“
„Nehnu se od tebe.“
„Víš ... ono je to taky kvùli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout
... Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potìšení...“
„Nehnu se od tebe.“
Ale nìco ho uklidnilo:
„Pravda, na druhé stranì už nemají jed...“
Tu noc jsem nevidìl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše.
Když jsem ho koneènì dohonil, šel rychlým, odhodlaným
krokem. Prohodil jen: „Ach, ty jsi tady...“
A vzal mì za ruku. Ale znovu se znepokojil:
„Neudìlals dobøe. Zarmoutí tì to. Budu vypadat jako mrtvý,
ale nebude to pravda...“
Mlèel jsem.
„Víš, je to pøíliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tìlo. Je
moc tìžké.“
Mlèel jsem.
„Ale bude to jako stará opuštìná skoøápka. Staré skoøápky nejsou
nic smutného...“
Mlèel jsem.
Poklesl trochu na mysli. Avšak zkusil to znovu:
„Víš, bude to hezké. Já se budu také dívat na hvìzdy. Všechny
budou studny se zrezavìlým rumpálem. Všechny mi budou
dávat pít...“
Mlèel jsem.

98

„To bude veselé! Ty budeš mít pìt set miliónù rolnièek, já pìt
set miliónù studánek...“
A také se odmlèel, protože plakal...
„Tady to je. Nech mì jít kousek samotného.“
Dodal ještì:
„Víš ... moje kvìtina ... jsem za ni zodpovìdný! Je tak slabouèká!
A tak naivní. Má jen ètyøi malièké trny, aby ji chránily proti
svìtu...“

99

Sedl jsem si; nemìl jsem už sílu stát. Øekl:
„Tak ... To je všechno...“
Ještì trochu zaváhal, potom vstal. Udìlal krok. Já jsem nebyl
schopen se pohnout.
U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na
okamžik znehybnìl. Nevykøikl. Klesl pomalu, jako padá strom.
Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.

100

XXVII

A dnes je tomu jistì už šest let... Dosud nikdy jsem tu pøíhodu
nikomu nevyprávìl. Kamarádi, když jsem se s nimi zase shledal,
byli velice rádi, že mì vidí živého. Já jsem byl smutný, ale øíkal
jsem jim: „To únavou.“ Nyní jsem se už trochu utìšil. Totiž ...
ne docela. Ale vím dobøe, že se vrátil na svou planetu, nebo za
svítání jsem jeho tìlo už nenašel. Nebylo tak tìžké...
Rád naslouchám za noci hvìzdám. Je to jako pìt set miliónù
rolnièek...
Ale víte, nìco tu není v poøádku. K náhubku, který jsem malému
princi nakreslil, zapomnìl jsem pøipojit øemínek. Nikdy ho asi
nemohl beránkovi pøipnout. Øíkávám si tedy: Copak se asi jeho
planetì pøihodilo? Je možné, že beránek spásl kvìtinu...
Hned si však pomyslím: To jistì ne! Malý princ ji pøece dává
každou noc pod sklenìný poklop a beránka si dobøe hlídá...
A tu jsem šasten a všechny hvìzdy se tiše smìjí.
Potom si zase øíkám: Nìkdy je èlovìk roztržitý a hned se stane
neštìstí. Jednou veèer tøeba malý princ zapomnìl na sklenìný
poklop nebo se beránek za noci tiše vykradl... A tu se mi všechny
rolnièky mìní v slzy! ...
Je to velká záhada. Pro mne jako pro vás, kteøí máte malého