Maly-Princ

21

prominout. Mùj pøítel nikdy nic nevysvìtloval. Asi myslel, že
jsem takový jako on. Ale já bohužel nedovedu vidìt beránky
pøes bednièku. Jsem snad trochu jako ti dospìlí. Asi jsem
zestárnul.

22

V

Každý den jsem se dovídal nìco o jeho planetì, o odjezdu, o
cestì. Dovídal jsem se to pozvolna, jak náhodou o nìèem
pøemýšlel. Tak jsem se tøetího dne dovìdìl o dramatì baobabù.
Tentokrát jsem za to vdìèil zase beránkovi, nebo malý princ
se mì náhle zeptal, jako by se ho zmocnily vážné pochyby:
„Je to pravda, že beránci okusují keøe, viï?“
„Ano, okusují.“
„Ach, to jsem rád!“
Nepochopil jsem, proè je to tak dùležité, aby beránci okusovali
keøe, ale malý princ dodal:
„Okusují tedy i baobaby?“
Upozornil jsem malého prince, že baobaby nejsou keøe, ale
stromy veliké jako kostely, a že i kdyby vzal s sebou celé stádo
slonù, nedokázali by sežrat jediný baobab. Myšlenka na stádo
slonù malého prince rozesmála:
„Museli by stát jeden na druhém...“
Ale moudøe poznamenal:
„Než baobaby vyrostou, jsou malé“
„Správnì. A proè by mìli tvoji beránci okusovat malé baobaby?“
„No to je divná otázka!“ odpovìdìl, jako by šlo o nìco
samozøejmého. A stálo mì to hodnì námahy, abych porozumìl

23

tomu problému.
A skuteènì, na planetì malého prince byla jako na všech
planetách dobrá tráva i plevel. Tedy z dobrých semen dobrá
tráva a ze špatných semen býlí. Ale semena jsou neviditelná.
Spí hluboko v zemi, až nìkterému napadne se probudit. Tu se
protáhne a k slunci bojácnì raší nejprve rozkošný a neškodný
malý výhonek. Je-li to øedkvièka nebo rùže, mùžeme je nechat,
a si rostou. Je-li to plevel, musíme ho vytrhnout hned, jak ho
rozeznáme. Nu, a na planetì malého prince byla strašná
semena... semena baobabù. Pùda planety byla jimi zamoøena.
A pustíme-li se do baobabu pøíliš pozdì, už nikdy se ho
nezbavíme. Zaroste celou planetu. Provrtá ji svými koøeny. A
je-li planeta pøíliš malá a baobabù pøíliš mnoho, roztrhnou ji.
„To je vìc káznì,“ øekl mi pozdìji malý princ. „Když dám ráno
do poøádku sebe, musím udìlat poøádek na planetì. Ono je tøeba
se pøinutit a pravidelnì vytrhávat baobaby, hned jak je
rozeznáme od rùží, kterým se moc podobají, když jsou ještì
malièké. Je to práce hroznì nudná, ale je velice snadná.“
Jednou mi poradil, abych se to snažil nakreslit, aby to u nás dìti
dobøe pochopily. „Budou-li jednoho dne cestovat,“ øekl, „mùže
se jim to hodit. Nìkdy to nevadí, když se práce odloží na pozdìji.
Ale u baobabù je to vždycky katastrofa. Já ti poznal planetu...
Tam bydlel lenoch. Zanedbal tøi keøe...“
Nakreslil jsem tedy tu planetu podle pokynù malého prince.
Nerad dìlám mravokárce, ale nebezpeèí baobabù je tak málo
známé a riziko, kterému se vystavuje ten, kdo by na nìjaké

24

25

planetce zabloudil, je tak veliké, že tentokrát dìlám výjimku ve
své zdrženlivosti a øíkám: „Dìti, dejte si pozor na baobaby!“
S touto kresbou jsem si dal proto tolik práce, abych varoval své
pøátele pøed nebezpeèím, v jehož blízkosti již dlouho žijí - stejnì
jako já - a ani o tom nevìdí. Pouèení, které jsem dal, stálo za tu
námahu. Zeptáte se snad: Proè nejsou v této knize jiné kresby
tak velkolepé jako kresba baobabù? Odpovìï je velmi prostá:
Zkoušel jsem to, ale nepodaøilo se mi to. Když jsem kreslil
baobaby, hnala mì k tomu jakási vnitøní nutnost.