Maly-Princ

17

ve dne pøivázat.
A kolík.“ Zdálo se, že tento návrh malého prince zarazil.
„Pøivázat? To je ale divný nápad!“
„Víš, když ho neuvážeš, pùjde, kam mu napadne, a ztratí se.“
A mùj pøítel se znovu zasmál:
„Kamkoli. Stále rovnì...“
Tu malý princ vážnì poznamenal:
„To nevadí, u mne je to velice malé!“
A tak trochu tesknì dodal:
„Když jde èlovìk stále rovnì, daleko nedojde...“

18

IV

Tak jsem se dovìdìl druhou velmi dùležitou vìc: že totiž planeta,
odkud pochází, je sotva vìtší než dùm.
To mì nemohlo pøíliš pøekvapit. Dobøe jsem vìdìl, že kromì
velkých planet, jako jsou Zemì, Jupiter, Mars, Venuše, které
dostaly jméno, existují ještì stovky jiných, které jsou nìkdy
tak malé, že dá hodnì práce spatøit je aspoò dalekohledem. Když
hvìzdáø takovou planetu objeví, dá jí místo jména èíslo. Nazve
ji napøíklad asteroidem 3251.
Mám vážné dùvody domnívat se, že planeta, odkud pøišel malý
princ, je planetka B 612.
Jen jednou ji uvidìl dalekohledem v roce 1909 nìjaký turecký
hvìzdáø. Podal tehdy o svém objevu obsáhlý výklad s ukázkami
na Mezinárodním astronomickém kongresu. Ale nikdo mu
nevìøil, protože mìl na sobì zvláštní kroj. Dospìlí jsou u takoví.
Naštìstí pro dobrou reputaci planetky B 612 pøinutil jeden
turecký diktátor svùj lid pod trestem smrti, aby se oblékal po
evropsku. Hvìzdáø pøevedl svùj výklad znovu v roce 1920 ve
velmi elegantním fraku. A tentokrát mu všichni dali za pravdu.
Vyprávìl jsem vám tyto podrobnosti o planetce B 612 a povìdìl
jsem vám její èíslo jen a jen kvùli dospìlým. Dospìlí si potrpí
na èíslice. Když jim vypravujete o novém pøíteli, nikdy se

19

vás nezeptají na vìci podstatné. Nikdy vám neøeknou: „Jaký
má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?“ Místo
toho se zeptají: „Jak je starý? Kolik má bratrù? Kolik váží?
Kolik vydìlává jeho otec?“ Teprve potom myslí, že ho znají.
Øeknete-li dospìlým: „Vidìl jsem krásný dùm z èervených cihel,
za okny èapí nùsek a na støeše holuby...„, nedovedou si ho
pøedstavit. Musíte jim øíci: „Vidìl jsem dùm za sto tisíc frankù.“
Tu hned zvolají: „Ach, to je krása!“

A tak øeknete-li jim: „Dùkazem, že malý princ skuteènì existoval,
je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtìl beránka. Chce-li

20

nìkdo beránka, je to dùkazem, že žije„, pokrèí rameny a budou
s vámi jednat jako s dítìtem. Øeknete-li jim však: „Planeta,
odkud pocházel, je asteroid B 612„, tu je pøesvìdèíte a dají
vám pokoj s otázkami. Jsou už takoví! Nesmíme se na nì zlobit.
Dìti musí být k dospìlým hodnì shovívavé.
Ovšem my, kteøí chápeme život, nestaráme se vùbec o èísla.
Byl bych rád zaèal vyprávìt tento pøíbìh tak, jak zaèínají
pohádky. Byl bych rád øekl: „Byl jednou jeden malý princ. Bydlil
na jedné planetì a ta byla o málo vìtší ne on sám. A ten malý
princ potøeboval pøítele...“
Tomu, kdo chápe život, by se to zdálo mnohem pravdivìjší.
Nechci totiž, aby se má kniha èetla lehkovážnì. Je to pro mne
velmi bolestné, když mám vypravovat tyto vzpomínky. Je tomu
již šest let, co mùj pøítel odešel s beránkem. Snažím-li se ho tu
popsat, dìlám to proto, abych na nìho nezapomnìl. Je smutné
zapomenout na pøítele. Každý nemá pøítele. A mohou se stát
jednou takovým jako dospìlí, kteøí se už nezajímají o nic jiného
než o èíslice. Proto jsem tedy koupil krabici barev a tužky.
Je to tìžké, v mém vìku se dát znovu do kreslení, když se
èlovìk nepokusil o nic jiného než v šesti letech o zavøeného a
otevøeného hroznýše! Pokusím se ovšem nakreslit portréty co
nejvìrnìji. Ale nejsem si tak docela jist, zda se mi to podaøí.
Jedna kresba se zdaøí a druhá už ne. Nemohu také dobøe
vystihnout jeho postavu. Tu je malý princ pøíliš velký, tam
zas pøíliš malý. Váhám také, jakou barvu dát obleku. A
všelijak tápu, hned je to dobøe, hned špatnì. Zmýlím se možná
v nìkterých dùležitìjších podrobnostech, ale to už mi musíte