Smrt krásných srnců

Tatínek by na to skoro zapomněl, kdyby jednou nepadlo jméno Nechleba na ředitelství, kde prohlásil, že je jeho přítel. Korálek byl v šoku, nevěřil tomu.

Zeptal se ho, jestli by Nechleba nenamaloval Irmu, tatínek byl z toho nápadu nadšen – Irma je krásná a bude namalovaná a bude za to vděčit jemu! Korálek se obával, že to nebude tak jednoduché, Baťovi prý řekl, že ševce nemaluje a za obraz Masaryka si nechal tři sta tisíc, ale Korálek dá cokoliv za to, aby namaloval Irmu. Tatínek říká, že to je spíš jen kvůli tomu, aby mohl říkat tu větu: “Moji ženu maluje Nechleba.“ A pak se s tím chlubit v zahraničí u příbuzných. Tatínek hned druhý den za Nechlebou tedy šel. Hned se ho takticky nezeptal, jestli namaluje Irmu, řekl, že se na něj jenom přišel podívat, znova si prohlížel ateliér a zjistil, že tam není jediný obraz ženy.

„Vy nemalujete ženy, profesore? Víte, panáčku, já nemám ty vaše ženský moc rád. Mně jdou strašně na nervy. Když sedí a já je maluju, tak jsou příšerně užvaněný, a když mlčí, tak zas na nich nic není.“

Jen jednu jedinou ženu maluje jednou do roka – Lukrécii. Tatínek si říkal, že to přeci jenom půjde a odešel. Od té doby byl zván k panu generálnímu na brazilskou kávu a jeho rodina dostávala pozvání na různé bankety. Tatínek stále chodil do ateliéru pozorovat Nechlebu, jak maluje, místo toho aby pracoval. Maminka tušila, že se řítí do průšvihu a věděla, že se to vše děje kvůli paní Irmě.

„Už moc dlouho trvá ten tvůj zájem o umění. Do něčeho se řítíš. Děti nebudou mít co jíst.“

To ale tatínka neodradilo, už to šel Nechlebovi říci, ten mu řekl, že snad až později. Zrovna v tu chvíli maloval Lukrécii, miloval ji snad proto, že byla mrtvá. Minula zima a jaro až na začátku léta pronesl profesor slibnou větu.

„Já se, Poppříčku, na tu vaši nejkrásnější ženu podívám.“

Ale až domaluje Lukrécii, kterou za ten rok už tatínek začal nenávidět. Tatínek kul železo, dokud bylo žhavé, pozval ho do přírody na ryby. Maminka upekla maso, koláče, buchty. Vyjeli k Berounce, do zájezdního hostince u Rozvědčíka, kde se utábořili. Tatínek nastavil pruty tak, aby brali a Nechleba jen vytahoval z řeky ryby, maminka nosila polévku, telecí ledvinu, ohřátou šunku, buchty, koláče, pivo. Po této noci přišla ta očekávaná věta.

„Tak mi tu dámu přiveďte ukázat.“

Tatínek okamžitě přikázal Irmě, ať si vezme modré šaty, sám se oblékl do svého nejlepšího oblečení a jeli za Nechlebou. Tatínek byl z Irmy úplně unešený. Zazvonili na Nechlebu, když spatřil tatínka, rozzářil se, poté viděl Irmu a hned si vzpomněl na svůj slib. Chtěl, aby se mu Irma ukázala v celé své kráse.

„Takovouhle paničku já malovat nebudu! Za žádný peníze! Ne a ne!!“

Tatínek chytal poloplačící Irmu a odešli. Bylo to naposledy, kdy takhle s tatínkem byla, protože od té doby ho už nechtěla vidět. Všude vykládala, že ji to všechno nepřekvapilo, protože dávno měla o duševní úrovni tatínka svou představu. Korálek chtěl tatínka zastřelit, protože už se všem chlubil. Jediný, kdo byl spokojený, byla maminka, došlo na její slova. Tatínek aspoň nechal obrazů a vrátil se zpět k tomu, co mu šlo nejlépe – prodávání ledniček a vysavačů. Také pan Nechleba byl spokojen, maloval si opět svoji Lukrécii, o pár let později za ním tatínek šel a on mu jednu dal.