Smrt krásných srnců

„Stál jsem mezi kluky na hrázi a čekal, jak to dopadne. Zpočátku velká sláva, na hrázi vyhrávala kutálka a všecko vyhlíželo slibně. Ale v rybníce nic nebylo a nikdo si to nedovedl vysvětlit.

A já tenkrát myslel na to, že ta muzika vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.“

5. Jak jsme se střetli s Vlky

Po válce přijeli do Luhu za Proškem. Ten jim řekl, že je tady plno štik, tak se tatínek s Otou vydali na ryby. První den přivezli osm štik, rozkřiklo se to, vyrukovala spousta rybářů. Vylovily se všechny štiky, co tam mohly být, tatínek jich chytil přes sto.

V té době došlo k soutěži mezi rodinou Popprových a Vlkových, kteří žili v Luhu. Adolf a Franta Vlkovy, oba dělali u dráhy, Franta jezdil vlakem na Smíchov do účtárny, třiatřicet let chodil na vlak v létě, v zimě deset kilometrů pěšky. Adolf měl krásnou ženu Marii, která se Otovi líbila. Tatínek s Otou věděli, že Vlkovi jsou skvělí rybáři a řeku znají i poslepu, to ale nevadilo tatínkovi, který prohlašoval, že jim dají na prdel. Vyjeli brzy ráno, odpoledne tatínek řekl, že končí a dodal, jak to Vlčatům ukázali. Ota si tím nebyl zcela jist, měli tři štiky, z toho o jedné se dalo říci, že je větší. Když dojeli ke břehu, poslal tatínek Otu pro vozík – dali do nich štiky, skoro nebyly ani vidět, jak byl vozík velký. Šli, tatínek táhl vozík a Ota nesl pruty. Přišli k domu Vlkových, kde viděli pět velkých štik. Tatínek neměl slov, zakopl, nařídil Otovi, ať mu pomůže s vozíkem, a jeli domů, oba dobře věděli, že tentokrát na prdel dostali od Vlkových oni.

6. Otázka hmyzu vyřešena

Po 2. světové válce se tatínek vrhl do poválečných obchodů, ale nějak mu to nešlo – nebyl tak mladý, aby působil na ženy, které nejvíce nakupují. Žil minulostí a vzpomínal, jak před válkou chodil domů a sázel s potěšením stovky na kulatý stolek.

Tentokrát prodával zmodernizované spony na kšandy, mast proti svrabu a reklamní skříňky – jenže v té době po válce nebylo dobré zboží. Jednou přišel domů a řekl mamince – Hermě, že sekl se skříňkami, inženýr Jehlička po něm chce, aby prodával mucholapky. Byl úplně zoufalý, prosil tatínka na kolenou. Ten byl z toho nadšený, maminka moc ne. Tatínek se vydal do firmy DESROL, aby se začali hýbat obchody, prodal perský koberec – Jehlička málem omdlel, když to zjistil. Mucholapky, ale stále nikdo nechtěl – ve skladu se hromadily jak nepotřebné zbraně. Ležely tam statisíce v krabicích. Tatínek poznal, že je Jehlička do nich zamilovaný, do mucholapek, které nesou název BOMBA-CHEMIK. Poté vzal jednu mucholapku a před tatínkem ji otevřel – byl to pruh obyčejného papíru napuštěného medem, žlutou barvou a práškem DDT, který zabíjí. Tatínek věděl, že to není mucholapka, neboť nelepila. Takže moucha se otráví práškem, ale to u ní vyvolá větší motorickou činnost – takže bude lítat ještě více. Tatínek věděl, že z toho milion, který mu Jehlička slíbil, jen tak nebude.