Smrt krásných srnců

„A pak řekl táta větu, na kterou už zřejmě myslel doma a kterou neřekl mamince, ale kvůli které sem hlavně jel. Karle přines mi srnce.“

Prošek mu řekl, že od té doby, co přišel Hitler, v lese nebyl, dávají za to trest smrti a on má šest dětí. Tatínek chtěl půjčit Holana, Prošek mu ho půjčí, když půjde (s nikým jiným nechodí). Utekli dva dny a srnec nešel, nastal poslední den, kdy mohl přijít, než se zase bude muset tatínek vrátit. Najednou jeden srnec se pase ve stráni docela blízko. Tatínek běží za Karlem pro Holana. Holan kouká na tatínka a očekává buřty, které mu vždycky vozil, nikam ale s ním jít nechce. Tatínek začínal už být velice zoufalý, ukazoval mu hvězdu a prosil ho, ať s ním jde, pak mu tekly slzy a otočil se a šel k pěšince, posílal všechny k čertům. Rozhodl se jít dál, už nikdy se nepodívat na tu bílou chalupu sbalit věci a jet domů, na začátku cestičky to nevydržel a přeci se otočil.

„Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasínala a rozsvěcovala se, a co si říkaly, to se nikdo nedoví, protože jsou oba mrti, a i kdyby byli živi, nikdo by se to nedozvěděl, protože oni sami to stejně nevěděli. Snad nadávali na psí život, snad na židovský, ale to je všechno snad. Holan vstal, protáhl se a šel líně jako obyčejný převoznický pes za mým tatínkem, jako by mu odjakživa patřil. Na pěšince se změnil v toho vlka.“

Holan srnce ulovil, tatínek chtěl jít za ním, jenže v tu chvíli spatřil dva chlapy, jak odhánějí psa, tatínek si vzpomněl na Němce a ustrnul, vrátil se zpět na přívoz, kde to řekl Proškovi. Ten šel s tatínkem a povídali si jako nadlesní, že hledají někoho, kdo zabil srnce. Oba rybáři utekli od mrtvoly, tak Prošek s tatínkem sebrali, co zbylo a pelášili pryč, poslední noc spal tatínek na ostrůvku, ráno si vzal věci a vyrazil domů. V městečku Křivoklátu se to hemžilo Němci, tatínek už ztratil nervy, ale naštěstí jedna paní ho zachránila, všimla si, že mu batoh prosakuje, vzala ho k sobě domů, maso mu přebalila , fleky na kabátě vyprala a tatínek odjel klidný. Začínalo už léto a všechno krásně vonělo, tatínek dojel domů na Buštěhrad a srnec byl spravedlivě rozdělen, jednu kýtu dali pekaři Bláhovi, který byl za války na ně moc hodný, druhou do statku k Burgrovým, ti byli snad ještě hodnější a zbytek máma zpracovávala, aby se děti najedly a přežily Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů na mauthausenských schodech v třicetistupňových vedrech.

„Hugo se vrátil celkem dobrý. Jirka se vrátil z Mauthausenu a měl čtyřicet kilo a půl roku umíral od hladu a utrpení, než začal znovu jíst. Nikdy mi o tom moc nevyprávěl, jenom jednou, a když jsme mluvili o tom srnci, řekl: „Možná, že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná, že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“