Smrt krásných srnců

I přesto prohlásil, že tyto mucholapky prodají a druhý den se vydali na venkov. Celý den seděli před stájí plné much a pak se šel tatínek přesvědčit zda muchy jsou pryč, tak skutečně byli. Poté šlo všechno jak po másle. Pan inženýr jmenoval tatínka ředitelem. Tatínek se vrhl do prodeje. Byl úspěšný jako před válkou. Nosil domů peníze a jídlo. Koupil malý hrad blízko vltavské přehrady nad Vraným. Jehlička to velice krásně prožíval. Za dva měsíce tatínek vydělal Jehličkovi milion jen v Čechách. Ten ho ale velice rychle neefektivně rozfofroval. Na řadě byla Morava, tatínkovi se tam nechtělo, zrovna mu začali brát cejni. Poslal tam Otu, ten si nebyl úplně jistý, tatínek mu však dal knihu Jak získávati přátele a působiti na lidi, po letech se sám podřekl, že ji nečetl. Když přijel Ota do Brna, nešlo to vše úplně hladce. V knize, která pro něj byla jako bible, si přečetl, že je dobré lidem chválit věci, tak udělal u jednoho obchodníka - pochválil mu nábytek, ten mu ale řekl, že je to strašný šmejd, na druhé návštěvě se mu nábytek také líbil, ale po předchozí zkušenosti nechválil raději nic. Ve skutečnosti ani nic neříkal, sám pán byl z něj unešený, po chvíli Otovi došlo, že pán má raději kluky, avšak objednal si padesát tisíc mucholapek. Tatínek byl nadšen. Poté začali létat mouchy. Lidé zjistili, že to nefunguje a chtěli vrátit peníze. Sklad se opět naplnil. Tatínek věděl, že bitva je prohraná, sbalil se a odešel, doma mamince řekl, že měla pravdu, a že s tím sekl.

Od té doby byl jako obchodník vyřízený. Po letech potkal Ota inženýra znovu, který na něj vychrlil, že Holanďané vyrábějí mucholapky Sky Killer, zaplavili tím celou Evropu, vytáhl ji a podobala se té jeho jako vejce vejci, měl slzy v očích. Ota chtěl jít za tatínkem a říct mu, že neprodával šmejd, avšak nemohl, už nebylo kam běžet, leda na hřbitov.

7. Prase nebude! (1957)

Tatínek se vracel k půdě, ale neměl rybníky, ani pole u Hřebče a na nich pšenici, zbyla mu jen chata a pod ní chytal cejny, ti časem přestali brát. Předseda JZD Vrané Rákosník mu vzkázal, zda chce krmit prasata – tatínek byl nadšený, konečně dobrá práce. Sbalil se a šel, chtěl vykrmit ty největší prasata v Československu. U prasat snad už i spal a sám se nemyl. Když se to dozvěděla maminka, řekla o něm, že je to mešuge a sbalila se a jela za ním. Spatřila ho mezi prasaty, zrovna krmil. Vytáhla ho a celého umyla, táhly to tam spolu rok, byla to těžká práce. Prasata tam dostávaly samé nemoci, maminka to tam drhla, ale nepomáhalo to, nosila mrtvá selata, Ota se na to nemohl dívat a utekl do lesa. Pak se to zvedlo a slíbili jim za tu dřinu prase. Tatínek už měl vidiny zabíjačky, krmil si tedy pro sebe to nejhezčí prase. Nakonec jim oznámili, že prase nebude, tatínek nic neřekl, jen otevřel dveře od domečku, kde bydleli, sbalil věci a odešli. Do prázdného ticha zakřičel: „Prase nebude!“ a rozesmáli se.