Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Máchou.

Jan KOLLÁR (1793 - 1852) - je až neuvěřitelné, jak je tento básník nevyvratitelně zakořeněný v čítankách české literatury a jak si všichni
jeho jméno automaticky spojují s okřídleným Stůj, noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš... Možná by již bylo načase, aby se na tohoto
básníka a vědce pohlíželo z poněkud jiného úhlu než doposud. Bylo by správné nahlas říci, že Kollár není typem umělce múzami zvlášť
obdařeného a že nadání bylo nahrazováno nadšením a neotřesitelnou vírou slovanské vzájemnosti. Jeho literární dílo je daní této pochybené
myšlence, ba co více, nemůže být považováno ani za přínos v oblasti jazykové. Přiznejme si, že Kollárova poezie je spíše svědectvím o
pocitu některých obrozenců, tedy pocitu národní méněcennosti, a že její víra ve výsostné poslání Slovanů patří, naštěstí, již minulosti.
Ostatně, snad neexistuje dnes jediný čtenář, který by Kollárovu poezii četl, navíc dobrovolně...

Kollár, rodák z dnešního středního Slovenska, studoval filozofii a teologii, aby se mohl stát protestantským pastorem. Během

studií v Jeně poznal svou velkou lásku Wilhelminu Schmidtovou, pozdější hrdinku jeho literární tvorby. Zde se ale také začal pilně věnoval
studiu slovanských jazyků. Po nenaplněné lásce odjel do uherské Pešti, kde téměř celý život sloužil jako kazatel slovanské evangelické
obce. Na sklonku života se stal profesorem archeologie na univerzitě ve Vídni.
Slávy dcera (1824 až 1852) - toto lyrickoepické Kollárovo básnické dílo je syntézou milostné touhy a vlasteneckého citu. Jedná se o
soubor znělek, který byl neustále rozšiřován, až se nakonec původní počet 151 znělek ustálil na číslu 645, a to v posmrtném vydání.
Zárodkem Slávy dcery byla sbírka Básně, jež opětovala Kollárovu lásku Mínu.

členění a děj Slávy dcery
Jak také jinak, text se zákonitě obrací do slavné minulosti Slovanů. Radě Bohů si stěžuje bohyně Sláva, alegorie Slovanstva, že Slované
museli ve své historii strpět různé křivdy. Na podnět bohyně Lady stvoří Milek dívku nevídané krásy, která je pojmenovaná jako Slávy dcera
a ve znělkách je ztotožněna s básníkovou milenkou Mínou. Ta má Slovanům odčinit dávná příkoří. Se zbožštělou Mínou poté putuje básník
slovanskými dějinami i zeměmi a oslavuje muže, již se o Slovanstvo zasloužili.
Slávy dcera se zprvu dělila na 3 oddíly (zpěvy) - Sála, Labe a Dunaj, z nichž každý má 50 znělek. Později přibyly zpěvy Léthé a Acheron
(jména řek z řecké mytologie posloužila pro označení slovanského nebe a pekla).
Předzpěv - jedná se asi o nejemotivnější část Slávy dcery, která zapůsobila na pozdější generace básníků 19. století a je známa i dnešním
studentům. Tato patetická elegie (žalozpěv) nad slovanskou minulostí, v níž často vítězilo násilí nad právem a spravedlností. Je psána časomírou
(tzv. elegické distichon - dvojverší, kde je střídán hexametr s pentametrem). Právě zde je vyjádřena Kollárova víra v lepší budoucnost
slovanských národů - Kollár totiž nepropadá zoufalství, ba naopak, končí výzvou k činu a jako mluvčí zájmů národa je utvrzen, že teprve čas
ukáže.