Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Slovesnost (1820) - jedná se o učebnici literatury pro gymnázia (na nich byla čeština vyučována ne jako vyučovací jazyk, ale jako učební
předmět). Učebnice obsahovala teorii literatury doplněnou o ukázky textů od Husových dob po soudobou tvorbu (jakási obdoba čítanky).
Historie literatury české (1825) - jedná se o první česky psané české literární dějiny, jež ukázaly odborné veřejnosti skutečný rozsah
našeho písemnictví. Do prvního vydání zařadil Jungmann přes 1500 spisovatelů a v dalším, rozšířeném vydání se objevilo téměř 7500
literárních děl. Jednalo se tedy současně i o první českou bibliografii.
Slovník česko-německý (1834 - 1839) - gigantické pětisvazkové dílo, jež shromáždilo veškerou minulou i současnou slovní zásobu.
Kromě toho obohatil Jungmann češtinu o množství slov nově utvořených nebo přejatých, zejména ze slovanských jazyků (ruština, polština,
srbština, chorvatština). Jenom namátkově lze vyjmenovat následující tehdy zcela nová česká slova: přízvuk, čtverec, časopis, látka, úsvit,
ohon, plod, luh, dolina, rostlina, kyselina, šíje, neblahý, názor, podstatné jméno či trojúhelník. Celkem je ve slovníku přibližně 120 000
slov.
činnost překladatelská
Jungmann byl jednoznačně nejlepším českým překladatelem, jenž byl jazykově i teoreticky mimořádně vybavený. Za vrchol jeho
překladatelské činnosti je považován Ztracený ráj Johna Miltona. Na tomto duchovním eposu byly ověřeny básnické schopnosti češtiny
(Jungmann rovněž přeložil Goetha, Schillera či Chateaubriandovu povídku Atala).

Již víme, že Dobrovský a Jungmann se stali postupně vůdčími představiteli prvních dvou fází národního obrození. Pokud tedy již

budeme periodizovat dle generací, můžeme s čistým svědomím prohlásit, že hlavními osobnostmi třetí fáze byli Jan Kollár, František
Palacký a Pavel Josef Šafařík. Jistě není bez zajímavosti, že všichni tři vyrůstali na Slovensku a že všichni tři, ale zejména Šafařík s
Kollárem patřili k bezmezným panslavistům, tedy těm, kteří zarytě věřili, že Slované jsou jeden národ a vzhlíželi s velkou vírou v ideu
spojení všech slovanských národů. V případě Kollára se tak mělo stát dokonce pod hegemonií Ruska. A aby těch náhod nebylo málo,
všichni tři pocházeli z evangelického rodinného prostředí.
Pavel Josef ŠAFAŘÍK (1795 - 1861) - zcela jistě se jedná o učence evropského formátu, jehož vehementně prosazované názory týkající
se Slovanů jsou již dávno překonané a i jeho dílo dnes náleží zaprášené historii. Šafařík působil 15 let v Srbsku jako gymnaziální profesor
humanitních předmětů, nakonec se však usadil v Praze, když mu pomohl zejména finančně přítel Palacký. V Praze se stal Šafařík
redaktorem, knihovníkem, a nakonec ředitelem Univerzitní knihovny.
Dějiny slovanské řeči a literatury ve všech nářečích (1826, psáno německy) - právě v tomto díle jsou Slované prezentováni jako jeden
národ a slovanské jazyky jako jednotlivá nářečí. Jistě musela jako živá voda působit na všechny vlastence argumentace, že podceňovaná
čeština i slovenština se v knize ocitly v rovnocenné pozici jako ruština.
Slovanské starožitnosti (1836 - 1937) - Šafaříkovo česky psané životní dílo, jež se zabývá dějinami Slovanů od nejstarších dob do konce
10. století, kdy začalo dominovat křesťanství. Základní hypotézou celého spisu je Šafaříkovo tvrzení, že Slované jsou stejnými praobyvateli
evropského kontinentu jako Řekové, Římané či Germáni. Je nasnadě, že tato myšlenka tehdy vzbudila velký ohlas po celé učené Evropě.
Co naplat, že další vědecká zkoumání dokázala, že Slované přišli do centra starého kontinentu někdy v průběhu 5. století.