Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Pro úplnost je třeba se také zmínit o tom, že po jedenáctiletém působení u rodiny Nosticů přešel Dobrovský jako vychovatel do

služeb Černínů z Chudenic. Díky pověření Královské české společnosti nauk navštívil Švédsko a Rusko. Ke konci učencova života
pozorovali přátelé u Dobrovského neklid, podivínství, popudlivost a až maniakální záchvaty zuřivosti. Duševní choroba, a, která se v
různých intervalech vracela, byla tolerována i ze strany Nosticů, kteří se o n mocného vědce starali až do jeho smrti.

literární a vědecké dílo
Než se zmíníme o těch nejdůležitějších pracích, je nutno si zde připomenout několik základních bodů:

• Hned zkraje paradox číslo 1 - ač velký vlastenec, ač velký znalec slovanských jazyků a českého jazyka zvlášť, napsal Dobrovský

všechny své stěžejní vědecké práce německy či latinsky.

• Paradox číslo 2 - ačkoliv celý svůj život zasvětil Dobrovský studiu českého jazyka, sám propadal skepsi a nevěřil ve vzkříšení

jazyka. Byl přesvědčen, že jeho obroda je závislá na mnoha okolnostech, jež nebyly v moci jeho současníků - Dobrovský byl v
tomto směru realista a předpoklady ke změně neviděl.

• Fanatik pravdy - tak se někdy Dobrovskému říká. Jeho racionalismus a někdy až sžíravost a arogance vůči názorovým

protivníkům způsobily, že byl později svými bývalými přáteli doslova nenáviděn. Co naplat, ale on se skutečně téměř nemýlil.

• Výše uvedené skutečnosti je třeba dát do souvislostí - počátek národního obrození byl pod vlivem osvícenství, kde těmi

nejvyššími modlami byly neotřesitelná víra v rozum a důraz na pravdivé poznání světa. Není divu, že Dobrovský se svým
vědeckým přístupem zastával možná pozice „nevlastenecké", ale ve své době zcela jistě opodstatněné a racionální. Dobrovský se
nenechával unášet city a idejemi, pouze chladnokrevně analyzoval fakta a spolehlivé důkazy. V tom se diametrálně lišil od
Jungmanna, jehož generace již byla determinována preromantismem.

Dějiny české řeči a literatury (1792, psáno německy) - dějiny české literatury vnímá Dobrovský především jako dějiny českého jazyka,
proto se také v tomto případě jedná i o dílo jazykovědné (ostatně, často lze číst, že vlastním „hrdinou" této knihy je jazyk sám). Hlavním
přínosem Dějin bylo, že Dobrovský ukázal literaturu jako součást historického vývoje, jenž měl ve všech etapách své objektivní
společenské příčiny. Soudobý stav českého jazyka a literatury konfrontoval s předcházejícími etapami a konstatoval jejich tristní stav -
zlepšení je možné pouze v případě, když budeme znát literární dědictví a budeme ho využívat.

Dobrovský vyzdvihoval období husitství - ne však proto, že by byl zastánce válek či radikálních změn ve společnosti, ale proto,