Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

že v husitství spatřoval velké vzepětí českého národa, a tedy i jazyka. Pro období 16. století, tedy pro humanistickou fázi našeho
písemnictví, razil přívlastek „zlatý věk české literatury" - této epochy si Dobrovský vážil nejvíce, a to nejen proto, že čeština byla na
velkém vzestupu (připomeňme namátkou Blahoslava), ale také pro velký rozmach knihtisku. Není divu, že hodnotil-li Dobrovský historii
dle kvality češtiny, musela se nejhlouběji propadnout doba pobělohorská. Význam knihy tedy spočívá i v tom, že poprvé bylo širším
vrstvám vzdělanců představeno bohatství staršího českého písemnictví
Německo - český slovník - 2 díly (1802, 1821)
Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809, psáno německy) - zde jsou položeny základy pro novou jazykovou spisovnou normu, tedy
pro budoucí spisovnou češtinu.
Základy jazyka staroslověnského (1822, psáno latinsky) - tato publikace byla vůbec první vědeckou mluvnicí staroslověnštiny. Často
literatura připomíná, že Dobrovský se tak stal zakladatelem slavistiky, tedy vědního oboru o jazyce, literatuře, dějinách a kultuře
slovanských národů. Za vlastního zakladatele slavistických studií by ale měl být správně považován jeho blízký spolupracovník, generačně
starší Václav Fortunát DURYCH (1735 - 1802), jenž se po této stránce stal učitelem Dobrovského (ostatně, Dobrovský chodil během
studií na pražské univerzitě na Durychovy přednášky).

Dobrovský a teorie verše Na jiném místě těchto skript je uveden základní přehled prozodických systémů, tedy pravidel pro vytváření českého verše. Počátky
národního obrození tuto problematiku velice vehementně řešily, a to s takovou vervou, že docházelo i ke slovním výpadům a agresivnímu
osočování. Ten hlavní „boj" se odehrával mezi zastánci časomíry a přívrženci sylabotonie. K celé situaci se Dobrovský jednoznačně vyjádřil
v díle Česká prozodie (1795, psáno německy), kde základního činitele pro tvorbu verše spatřoval ve slovním přízvuku. Právě střídání slabik
přízvučných a nepřízvučných a jejich pravidelné rozmístění je nejbližší češtině, která má výrazný přízvuk na první slabice slova. Toho si byl
Dobrovský se svým citem pro jazyk moc dobře vědom, a tak odmítal užití latinské časomíry, která svými pentametry a hexametry češtinu
deformovala a vzdalovala ji jakékoliv přirozenosti.
Dobrovského přesvědčení, že pro poezii psanou v českém jazyce je nejpříhodnější sylabotonie, nezůstalo dlouho bez odezvy. Nejdříve
sepsal sám Jungmann studii na obhajobu časomíry a poté dokonce zmobilizoval novou generaci, která se do Dobrovského pustila s novou
vervou. Roku 1818 vyšlo anonymní dílo Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie, jehož autory byli Pavel Josef Šafařík a František
Palacký. Počátkové jsou kritikou sylabotonického verše a obhajobou časomíry - jejím prostřednictvím mělo být dosaženo poezie vznešené a
reprezentativní, kde bude dostatečně respektován prožitek času. Je opravdu neuvěřitelné, že pro Palackého se Šafaříkem byly časoměrné verše
naplněny libozvučnou harmonií. V každém případě, a to i přes veškeré nedostatky, jsou Počátkové spisem, jenž se snaží českou literaturu
pozvednout na vysokou estetickou úroveň a jenž je zároveň posledním vrcholným projevem klasicismu v naší literatuře.