Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

I vzhledem k těmto okolnostem je možná příhodnější národní obrození (pokud už budeme tento zažitý termín používat) chápat

jako mravní obrodu. Jinak také řečeno, je to snaha hovořit, literárně i vědecky tvořit a filozofovat česky. A přesně v těchto intencích
bychom měli vnímat i jakési dva kulty doby - kult českého jazyka a kult domácí, popřípadě slovanské historie. Tyto „opěrné nohy"
národního obrození na jedné straně splnily svou historickou úlohu, protože nepopiratelně napomohly zvrátit úpadek češtiny, na druhou
stranu se ale také staly zárodkem nacionalismu.

A nyní rada pro studenta - jestliže se o několik řádek výše praví, že národní obrození je proces vzniku novodobého českého

národa, není třeba na tomto konstatování nic měnit. Holou skutečností je, že díky národnímu obrození Češi pomalu vybředli ze
zaostávajícího světa feudalismu a začali pozvolna dohánět ztráty vůči civilizovanější části Evropy. Právě tehdy začal vznikat svět. v němž
dodnes žijeme. A i přes výhrady, které zde zazněly, bychom si měli této etapy v českých dějinách vážit.

příčiny vzniku národního obrození
Asi všichni tušíme, že tento obrat ve vývoji není nějakým samovolným zázrakem, že nepřišel z ničeho nic (i když v minulosti tomu tak
někdy bylo, hovořilo se dokonce o národním vzkříšení a obrozencům se říkalo křisitelé). Celý proces byl umožněn mnoha faktory:

•

Jednou z příčin vzniku národního obrození je třeba hledat v přirozeném vývoji společnosti jako takové - nadneseně řečeno, národní
obrození muselo přijít, stejně jako například konec absolutistických vlád.

•

Zcela určitě sehrálo velkou roli osvícenství - důvěra v rozum, optimismus, víra v poznání, rovnoprávnost lidí, myšlenková svoboda,
to vše jsou atributy, jež musely zákonitě obrozence ovlivnit. K tomu všemu je třeba přičíst i činnost francouzských encyklopedistů,
kteří v mnohém inspirovali naše vědce.

•

Tereziánské a josefínské reformy, jež pozvolna odstraňovaly ty nejkřiklavější feudální anachronismy:
1773 - zrušení jezuitského řádu, s tím souvisí i oslabení vlivu církve ve školství
1781 - toleranční patent, jímž bylo povoleno svobodné vyznání evangelické
1781 - zrušení nevolnictví

• Dále - opoziční názory proti jezuitům (například hrabě A. Špork), omezení cenzurního dozoru, všeobecná školská reforma, zakládání

vědeckých společností, v omezené míře i vliv francouzské revoluce (ta našla odezvu jen u intelektuálů).

Národním obrozením tedy všeobecně nazýváme v českých dějinách období, které je většinou ohraničeno poslední čtvrtinou

18. století (1773 - zrušení jezuitského řádu) a přibližně polovinou 19. století (1859 - pád Bachova absolutismu). Na tomto časovém intervalu
se shodnou snad všichni, literární vědci, avšak zcela rozdílné jsou pak jejich pohledy na samotnou periodizaci tohoto období. Někteří
upřednostňují tzv. generační členění, takže hovoříme například o generaci Dobrovského a Jungmanna (respektive o 1. a 2. fázi národního
obrození), jiní člení národní obrození dle převládajících literárních směrů (osvícenství, klasicismus, romantismus). V tzv. akademických
Dějinách české literatury se setkáme s následující periodizací:
I. - doba absolutistických reforem (do roku 1805)
II. - období napoleonských válek a absolutismu (do roku 1830)
III. - vznik a rozvoj revolučních sil (do roku 1848)
IV. - léta padesátá