Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
ZÁKLADNÍ ORIENTACE V ČESKÉ PROZODII ANEB PRAVIDLA VÝSTAVBY VERŠE OD POČÁTKŮ ČESKY PSANÉ
LITERATURY
Lze celkem výstižně říci, že dobu národního obrození (a zejména období 19. století) charakterizuji celkem dva dlouhodobější literární
spory. Studentům středních škol je známý pouze jeden - spor o pravost rukopisů, jenž se prakticky vlekl více než 100 let. Již v počátcích národního
obrození, tedy na konci 18. století, se však začal rýsovat ještě jeden spor, a to spor prozodický. Jinak také řečeno, hledala se soustava pravidel
pro veršování, jež by byla pro český jazyk nejpříhodnější. Než však přistoupíme k drobné rekapitulací, která bude časově sahat až do středověku,
je nutno si připomenout následující odborné pojmy:
prozodie - nauka o výstavbě verše z hlediska zvukového
metrum - je to norma, které verš podléhá, když je tvořen
rytmus - konkrétní naplnění této normy
1. Verš bezrozměrný
Tento verš je typický především pro středověk (ačkoliv je již staršího data). Je pravidelně rýmován, často splývá s veršem volným. Není
normován ani počet slabik a přízvuků, ani místo přízvuků. Od volného verše se liší tím, že každý jeden bezrozměrný verš je syntaktickým celkem (dá se
pro zjednodušení říci, že každý verš je větou).
Pak Boleslav lítý snide,
syn jeho Boleslav ščedrý na jeho stolici vznide.
Poluči sě svatý ze zlého
a milostivý z lítého. (Dalimil)
2. Verš časoměrný (časomíra)
Byl užíván od renesance do konce 19. století (svou tradici má však od antiky), dnes má význam již jen historický. Verš byl vystavěn na základě
délky slabik (například dlouhá já, mou, krátká na-še), velice důležitým faktorem se tedy stalo důsledné měření času (v souvislosti s prožitkem času si
vybavíme antiku či klasicismus).
V každé stopě musí být 1 slabika dlouhá a po ní 2 slabiky krátké (tzv. daktyl) či opět 1 dlouhá (tzv. spondej). Pro naši literaturu měl význam
především hexametr (tedy šestistopý verš), částečně i pentametr (pětistopý verš). Zastáncem tohoto způsobu výstavby verše byl například Jungmann.
Aj, tu le|ží zem| ta před o|kem mým| slzy ro|nícím
(Kollár)
— — — — — — — — — ( — dlouhá slabika, U krátká slabika)
Tento slavný verš ze Slávy dcery by dle pravidel časomíry byl přesně takto rozdělen na slabiky dlouhé (tučně tištěné) a na slabiky krátké
(normální písmo). Pro ještě lepší představu je zde uvedeno i celkem přehledné schéma metrického členění tohoto verše. Každý, kdo by si chtěl zkusit takto
zarecitovat, ihned pochopí, že celkem přísná pravidla časomíry nekorespondují s přirozenou intonací češtiny. Sice možná recitátor vychutná prožitek času,
ale současně znásilní jazyk.
3. Verš tónický Často splývá s veršem volným - jedná se o verš, jenž dodržuje pouze počet přízvučných slabik bez ohledu na počet a rozmístění slabik nepřízvučných.
Týká se zejména staroruské a starogermánské poezie.
4. Verš sylabický
V tomto verši je normován pouze počet slabik. U nás se užíval na konci 18. století, tedy v prvopočátcích národního obrození (například Thámovci) a je
příznačný pro poezii folklorní.
5. Verš sylabotonický