Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

významní autoři evropského baroka
Pedro CALDERÓN de la Barca [pedro kalderon de la barka] (1600 - 1680 - hlavní představitel španělského barokního dramatu, napsal
přes 200 her, jež byly převážně nábožensko-filozofického charakteru (týká se i komedií).
hrv - Život je sen, Zalamejský rychtář (Calderónovy hry upravovali u nás Tyl či Nezval (Schovávaná na schodech)

John MILTON [džon milt(o)n] (1608 - 1674) - anglický spisovatel, ještě částečně svázaný s renesancí. Je autorem slavných duchovních
eposů Ztracený ráj (ten zpracovává biblické téma o stvoření světa, člověka a jeho vyhnání z ráje) nebo Ráj opět nabytý. Miltona u nás
v době národního obrozeni přeložil Jungmann.

Hans Jakob Christoffel von GRIMMELSHAUSEN [hans jákob kristof(e)l fon grimlzhauzen] (1621 - 1676) - legendární vypravěč,
jeden z nejlepších ve světové literatuře. Do písemnictví vnesl postavu Simplicia Simplicissima (v překladu Prosťáček Nejprostší), jehož
osudy během třicetileté války sleduje ve svém desetidílném románu Dobrodružný Simplicius Simplicissimus.

ČESKÉ BAROKO

specifické rysy českého baroka

Náš národ má k baroku velice specifický vztah - po dlouhá desetiletí bylo totiž baroko spojováno s duchovním útlakem,

nevolnictvím, s hospodářským úpadkem, s despotickou nadvládou katolické církve, se „zákeřnými" jezuity a zejména s kulturním úpadkem
a likvidací českého národa. Velkou měrou k tomu přispěl i legendární román Aloise Jiráska Temno - název románu se vžil jako paralelní a
zejména charakterizující pojmenování pro období od Bílé hory až po národní obrození. Dnes již všichni víme, že je třeba baroko vnímat v
širších souvislostech, a to se všemi klady i zápory. Ostatně, jako každou jinou epochu ve vývoji lidstva. A pokud jde o baroko u nás,
představuje evropský vrchol a stalo se dobou ohromného kulturního rozmachu - i když za současné a nepopiratelné ztráty pro česky hovořící
populaci.

co bychom měli o českém baroku vědět
náboženské a kulturní „temno" –
Nejzávažnějším důsledkem Bílé hory bylo pro naše dějiny zcela určitě násilné a bezohledné pokatoličtění země, jež vedlo k hromadné
emigraci evangelíků (asi 20% populace). Je ale třeba dodat, že mnozí z exulantů se po čase opět vrátili a že někteří bez velkého přemáhání
přijali novou víru.
Až kacířsky zní fakt, že po třicetileté válce měli pro náš národ daleko větší význam ti, kteří neopustili vlast než exulanti. Vždyť i
Komenský byl „znovuobjeven" až Františkem Palackým. Stačí jen připomenout Bohuslava Balbína, většinu výtvarných umělců, skladatele a
varhaníka Adama Michnu z Otradovic, hraběte Františka Antonína Šporka nebo lékaře Jana Marka Marci z Kronlandu.
V „převýchově" měla církev poměrně rychlé výsledky a bylo by pošetilé zastírat, že mezi katolíky nebyli lidé, kteří se oprávněně stali
postrachem obyvatel, zejména představitelé jezuitského řádu. I přes tato negativa bychom ale měli také vědět, že realisticky smýšlející řád
měl například vynikající školství. Tovaryšstvo Ježíšovo vychovávalo elitu mezi vzdělanci, nesmírně pracovité intelektuály, navíc jezuité byli
lidé znalí a disciplinovaní. Díky svému mezinárodnímu propojení a díky častým kontaktům s cizinou bylo zabezpečeno velice rychlé šíření
informací, poznatků a zpráv. Kromě jezuitů měly ve školství velký význam i jiné řády, které byly považovány za tolerantnější. V první řadě to
byli piaristé, kteří se orientovali na vybudování modernějšího školství.
barokní kulty svatých
Významnou složkou barokní zbožnosti byla projevovaná úcta svatým - ta se týkala především starých domácích světců, v první řadě
sv. Václava (hned roku 1621 obnovili jezuité dřívější pobožnosti a církevní slavnosti k jeho poctě), ale rovněž sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv.
Ludmily, sv. Prokopa a dalších. Celé období baroka je ale provázeno kultem sv. Jana Nepomuckého (svatořečení tohoto světce proběhlo za
obrovských oslav roku 1729 a výsledkem exploze kultu byly tisíce soch po celé zemi). V minulosti byla mnohdy kanonizace Jana Nepomuckého
vysvětlována snahou vymýtit z povědomí českého lidu osobu mistra Jana Husa. Pravda je však prozaičtější - církev chtěla dát českému katolictví
nového světce, čímž by bylo celému křesťanskému světu dáno najevo, že bývalý národ kacířů a rebelů je opět na cestě ke správné zbožnosti a
pokoře.
Zvláštní postavení má v období baroka mariánský kult. Ten byl sice silný již ve středověku, ale po Bílé hoře došlo k jeho
neobyčejnému rozšíření. Církev totiž velice záhy pochopila, že prostřednictvím ženy-matky lze v českém prostředí získat a ovlivnit duši lidí.
Stačí jen vzpomenout, kolik podob má Panna Maria v našem umění - prostá, milostná, neposkvrněná, toužící, trpitelská, bolestná nebo zoufající