Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

ROKOKO

barokní literatura (některé příznačné rysy)
Je třeba od sebe rozpoznávat literaturu duchovního a mystického charakteru (zvláště katolickou), k níž se vztahuje většina níže uvedených
charakteristických rysů, a literaturu, která je psána v mnoha evropských zemích především na konci 16. a na počátku 17. století a jež
postrádá náboženský rozměr. Je to literatura, v níž se přebujelé vyjadřování a až artistické zacházení s jazykem staly prioritní záležitostí –
tyto manýristické tendence se většinou staly jen formálními experimenty které byly zcela odtrženy od reality. Naštěstí další vývoj v
literatuře se od takovýchto tendencí distancoval a ony samy se dostaly do slepé uličky. Příznačné je, že tento typ literatury se projevil
zejména v zemích, kde se nehovoří o „čistém“ baroku, ale spíše o barokním klasicismu (proto také tak častá inspirace v antice a spjatost
s aristokratickými kruhy někdy se dokonce užívá pojmu panské baroko).

•

Autoři se často obracejí k nadosobním a nadpozemským silám i hodnotám -.díla měla až mystický charakter.

•

Barokní poetika je charakteristická svou zvýšenou smyslovostí (senzualitou) - citovost, vášnivost, někdy je text vybičován až k
náboženské extázi.

•

Malebnost, iluzionismus, záliba v bohatých metaforách a přirovnáních, nejrůznější efekty, složitá symbolika, téměř naturalistické záběry
detailů, dramatické napětí, ostré kontrasty.

•

S tím také souvisí časté užívání typických figur barokní poezie - zejména antiteze (protiklad) a hyperboly (nadsázky).

•

A nyní ještě jednou pro naše zapamatování - všimněme si, jak jsou atributy barokní literatury shodné s atributy dejme tomu výtvarného
díla. Pouze místo písma vládl umělec štětcem.

konkrétní projevy barokní literatury v Evropě
Barokní literatura měla v různých zemích své charakteristické rysy, dokonce se v těchto zemích různě označovala. Pouze pro základní orientaci
lze uvést následující podoby barokní literatury, jež měly jednoho společného jmenovatele - květnatost mluvy.

GÓNGORISMUS (typické pro Španělsko) - jedna z hlavních tendencí španělské barokní poezie, jež byla charakteristická neologismy,
neobvyklými slovními spojeními, záměrnou komplikovaností a nejasností, bohatým ornamentálním stylem a zejména přebujelostí metafor.
Přínosem góngorismu bylo obohacení a vytříbení básnického jazyka a zvýšení estetické účinnosti. Tematicky čerpal góngorismus především z
antické historie a mytologie. Zcela zřejmý byl vliv na jiné evropské literatury (Itálie, Anglie apod.).
představitelé - Louis de GÓNGORA v Argote - básnická skladba Samota (dle tohoto spisovatele je pojmenován celý styl).

MARINISNIUS (typické pro Itálii) - vyumělkovaný styl italské barokní literatury, jehož cílem bylo překvapovat neobvyklými obrazy a
figurami, různými alegorickými konstrukcemi, nabubřelými frázemi, epitety, gradacemi, slovními hříčkami apod. Tento únik od reality do říše
bravurní techniky a fantazie se stal velice rychle povrchní a prázdnou rétorikou - ostatně, ani jinak skončit nemohl. Tematicky čerpal marinismus
z antické mytologie a lyrika byla převážně milostně laděná. Ještě v 17. století byl v samotné Itálii zahájen boj proti tomuto typu literární tvorby,
ale i tak dokázal ovlivnit preciózní literaturu ve Francii a dokonce i některé české pobělohorské autory (V. J. Rosa).
V odborné literatuře se můžeme místo pojmu marinismus setkat s pojmem secentismus - jedná se o synonymní pojmenování (italsky
secento = šest set, označení pro 17. století).
představitelé - Giambattista MARINA - autor rozsáhlé básnické skladby Adonis (dle tohoto spisovatele je pojmenován celý styl).

LITERATURA PRECIÓZNÍ (typické pro Francii) - literatura šlechtických salónů 17. století, která se místo zobrazení reálné skutečnosti
upnula k zvláštní eleganci literárního stylu. Pro preciózní literaturu je charakteristická vyumělkovanost a strojenost (ostatně franc. slovo
précieux přesně toto znamená). Parafráze, metafory a přirovnání se staly tak oblíbenými, že se reálné věci přestaly nazývat pravými jmény a i
ty nejbanálnější myšlenky se vyjadřovaly neúměrným vzrušením a patosem. Tomuto časem úpadkovému stylu nezasvěcený člověk vůbec
nerozuměl. Preciózní „duchaplné" plácání francouzské aristokracie se ve svých salónech zabývalo vším možným - situací na dvoře, literárními
novinkami, otázkami gramatiky, láskou, kultem dámy apod. Zároveň šlo o to, kdo bude nejobratnější, nejvtipnější, nejoduševnělejší. Nejvíce
se preciózní styl projevil v poezii (hlavně drobnější útvary) a v próze.
Mělo by se rovněž připomenout, že preciózní literatura měla feministický charakter - vždyť i hlavními aktérkami byly ženy, tzv. preciózky,
milující duchaplnou konverzaci.
představitelé - nejvíce ve Francii proslula „modrá komnata" Madame de Rambouillet, kde se scházela aristokratická i umělecká smetánka
doby. Mezi typickými preciózními autory vynikl zejména básník Vincent VOITURE.

ALAMODOVÁ POEZIE - jedná se o tendenci v milostné poezii 17. století, jež se projevila zejména v částech Německa sousedících s Francií.
Tato poezie si libovala v hojném užívání románských slov a galantních obratů. Jazyk je barokně deformovaný, snaží se o co nejjemnější
vyjadřování.