Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Zejména v přírodních vědách se naši humanisté nemusí v porovnání s Evropou stydět, a tak vznikala díla, která i dnes zasluhují

obdiv.
Tadeáš HÁJEK Z HÁJKU (zemřel 1600) - lékař, matematik a astronom evropského formátu, díky němu vyšel překlad legendárního
herbáře Itala P. Matthioliho. Tím přispěl Hájek k vytvoření české botanické terminologie.
Jan JESSENIUS (zemřel 1621) - Slovák, lékař, filozof, provedl v Praze jako vůbec první u nás veřejnou pitvu. Psal hlavně spisy z
anatomie.

další literatura období humanismu
Frantova práva - prozaická satira, sžíravá kritika všech dobových problémů. Autorem je údajně plzeňský lékař Jan Franta. Text je
vlastně soubor cechovních předpisů, které jsou oživeny parodiemi a humornými příběhy. Všechna ponaučení a všechny rady jsou ve
Frantových právech ironické - přikazuje se v nich totiž pravý opak toho, co se sluší a patří. Zvláště populární byly předpisy cechu
pijanského a rošťáckého.
V parodických a satirických skladbách bylo tehdy častým zvykem doporučovat opak toho, co přikazuje slušný mrav. Známý
je například text ,,doktor Grobian", který učí, jak se „chovat" ve společnosti u stolu.
Historie o bratru Janu Palečkovi - proslulé příběhy šaška krále Jiřího z Poděbrad patřily k oblíbené četbě, stejně jako například
Ezopovy bajky či příběhy o Enšpíglovi.
knížky lidové čtení - takto byly označovány drobné příběhy, které měly funkci zábavné prózy (například o Faustovi, Jiříkovo viděni.
Grizelda).
interludia - krátké frašky, které byly předváděny mezi jednotlivými výstupy vážných her (například Polapená nevěra).

slovníček pojmů
filipika = polemický spis, označení pochází z antiky, kdy řečník Démosthenes hovořil proti dobyvateli Filipovi Makedonskému. Od té
doby se říká plamenným, útočným veřejným projevům filipiky.
kancionál - sborník systematicky uspořádaných kostelních písní s notací, liturgický zpěvník.
misomusové - nepřátelé múz, tj. umění a vědy.

BAROKO V EVROPĚ

Baroko je pro mnohé vůbec nejkrásnější a nejúchvatnější etapou v historii umění jiní baroko odsuzují pro jeho vnější projevy i

proto si mnozí studenti pamatují ze školy pouze to, že baroko je přeplácané a prdelaté". Bez ohledu na individuální sympatie či antipatie
musíme hned v úvodu jasně říci, že snad žádný umělecký směr neovlivnil všechny oblasti společenského života tak jako právě baroko a
že žádné jiné období nebylo tak kontroverzně přijímáno (alespoň v našich zemích).

Vznik baroka je podmíněn politickou situací v Evropě 16. století - náboženské reformy té doby vnesly rozkol do jednoty

křesťanského světa a způsobily odklon některých zemí od duchovní závislosti na katolické církvi, a tím pádem od „poslušnosti" papeži.
Odpovědí na tyto protestantské reformy se stal tzv. tridentský koncil (1545-1563), který dal jasně a nesmlouvavě najevo, že katolická
církev se v žádném případě nehodlá smířit s tímto pro ni neblahým stavem. Nutno dodat, že katolická církev, jednala velice promyšleně a
cílevědomě - pro to, aby se z Říma stala opět duchovní metropole světa, udělala maximum. V první řadě byla obnovena inkvizice, byl
založen jezuitský řád (ve Španělsku roku 1540 Ignácem z Loyoly), opětovně se obnovovaly kulty svatých (z Říma byly rozváženy
ostatky mučedníků do celého světa) a s tím souviselo také zakládání četných poutních míst. Katolická církev si byla moc dobře vědoma,
že středověký způsob ovlivňování člověka již nelze praktikovat, a tak zvolila metody daleko rafinovanější a zejména účinnější. Právě
umění, a to nejen výtvarné, ale i literární a hudební, se stalo tím, čím bylo možné ohromovat, uvádět v úžas, a tedy i ovlivňovat. Celá dvě
staletí dominovalo baroko kulturnímu světu a jeho dědictvím se stala díla, jež zasluhují smeknout pomyslný klobouk úcty a obdivu. Baroko
obecně se stalo protipólem racionální renesance, zároveň ale bylo posledním univerzálním jednotným stylem celé vzdělané Evropy.