Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Ke konci 16. století nabývala česky psaná literatura neobyčejného rozmachu, a proto si učenci národního obrození vymysleli pro
toto období název „zlatý věk české literatury" (někdy také doba Veleslavínova).
Daniel ADAM Z VELESLAVÍNA (1546 - 1599) - reprezentativní zjev naší literatury, univerzitní profesor, později tiskař a nakladatel.
Měl štěstí, neb se oženil s Annou Melantrichovou, dcerou známého tiskaře Jiříka Melantricha z Aventýna. Po smrti tchána převzal jeho
činnost a získal šlechtický titul. Daniel Adama z Veleslavína se během svého života stal natolik uznávaným, že po jeho smrti přes 35
humanistických básníků složilo elegie na jeho počest.
Kalendář historický - jediné vlastní dílo tohoto autora. Kalendář uváděl u každého dne a letopočtu pamětihodné události připadající na
to či ono datum.
činnost nakladatelská a překladatelská
Právě tato činnost se stala důležitým momentem ve vývoji české literatury a českého jazyka. Tím, že Adam z Veleslavína
překládal a vydával díla historická (například Kronika světa), díla odborná, politologická, jazykovědná (například slovník latinsko-česko-
řecký nebo latinsko-česko-německý) apod., tím, že jednotlivé spisy upravoval, tím, že sám psal české předmluvy a konečně vynikající
knižní kulturou, tím vším přispěl k tzv. kodifikaci neboli uzákonění češtiny. Ve zmíněných předmluvách, které byly psány krásnou
humanistickou češtinou, obhajoval Adam z Veleslavína český jazyk a jeho právo na plnohodnotnou existenci. Nedivme se potom pojmu
„veleslavínská čeština".
Kroniky dvě o založení země české - velice důležitý nakladatelský počin. Adam z Veleslavína přeložil latinskou kroniku Eneáše Silvia
Piccolominiho (papež Pius H.) a spojil ji ve vydání s českou kronikou Martina Kuthena. A samozřejmě, napsal předmluvu.
Václav HÁJEK Z LIBOČAN (zemřel 1553) - jedna z legendárních postav české historiografie. Kdo by neznal Hájkovu slavnou Kroniku
českou (1541), která se sice stala čtenářsky mimořádně úspěšnou, avšak z hlediska faktografického byla spíše obrazem bídy a utrpení. I
tak se toto dílo stalo po několik staletí téměř jediným pramenem pro poznání naší minulosti -zejména v pobělohorské době byla tato kniha
katolického autora tolerována jezuitskou cenzurou, a tak se její vydání dědila z generace na generaci.
Kronika česká zahrnuje naše dějiny od praotce Čecha až po korunování Ferdinanda I. Celá je psána z pozic šlechty - Hájek chtěl svou kronikou
oslavit významné šlechtické rody a dokázat i jejich starobylý původ (jakpak by ne, když vlivní šlechtici obstarávali Hájkovi materiál z rodových
archívů a sami dohlíželi na obsah knihy). Nakládání s historickými prameny bylo u Hájka vskutku volné: když se nevědělo, tak se domyslelo.
Vůbec poprvé se zde setkáváme s pověstmi o Horymírovi, Daliborovi, pro příchod Čecha vymyslel Hájek datum 644! Co ale musíme í dnes
opakovaně ocenit, je poutavost příběhů a obratné vypravěčství autora. Proto také v souvislosti s touto kronikou hovoříme, čím dál častěji jako
o historické beletrii.