Moskva 1941

Tyto tři fronty měly celkem asi 1 250 000 vojáků, 7600 děl a minometů, 990 tanků a asi 680 letadel. Mnoho jednotek však bylo nedostatečně vybaveno i vycvičeno a často nebyly ani na plných stavech.

Zahájení německého útoku

30. září 1941 zahájila útok 2. tanková skupina Heinze Guderiana a odstartovala tak boj o Moskvu, který bude následně v různých fázích trvat až do dubna roku 1942. 2. října Guderiana následovala vojska von Klugeho, Hoepnera, Weichse, Strausse a Hotha. Začátek konce velkých úspěchů německého wehrmachtu byl již nablízku.

Po Guderianově útoku byla situace na úseku Jerjoměnkova Brjanského frontu pro Sověty krajně nepříznivá. V úseku 13. armády Němci prolomili frontu a postoupili skoro 50 km do hloubky obrany. 3. října padl Orel a 4. října byly sovětské jednotky u Brjanska, který padl 8. října, odříznuty.

Vzhledem k těmto poplašným zprávám posílala Stavka veškeré dostupné zálohy právě k Brjanskému frontu a Koněvův Západní front byl zatím mimo hlavní pozornost, což se však mělo brzy drasticky změnit. Mírná převaha Němců a neschopnost Stavky a generálního štábu odhadnout hlavní směr německého útoku a také špatná organizace obranné linie (místo přidělení samostatných úseků jednotlivým frontům zaujímala např. 24. a 43. armáda Záložního frontu pozice mezi levým křídlem Západního frontu a pravým křídlem Brjanského frontu a zbylé tři armády Záložního frontu zůstaly roztaženy v hloubce obrany Západního frontu na linii Ostaškov-Olenino-Jelňa. což výrazně ztížilo velení a vzájemnou součinnost mezi fronty) zapříčinily, že během několika hodin byla sovětská obrana na styku 19. a 30. armády Západního frontu a na styku 24. a 43. armády Záložního frontu prolomena. Wehrmacht nezadržitelně postupoval vpřed s cílem obklíčit Rudou armádu.

Marná byly pokusy o protiútoky generála Koněva v období 3.-4. října, Koněv byl nakonec nucen požádat o ústup na rževsko-vjazemskou obranou linii. Stavka ústup sice povolila, ale bylo již pozdě, protože sovětská vojska se už ocitala obklíčena ve vjazemském kotli. Kvůli vypuknuvšímu chaosu a zmatku byl neúspěšný i poslední Koněvův pokus o obrannou akci z večera 5. října, která navíc málem stála život K.K. Rokossovského, který měl právě této operaci velet. 7. října se pak kruh kolem Sovětů definitivně uzavřel a generála I.S. Koněva od pravděpodobné popravy zachránila až Žukovova intervence u samotného Stalina.

Tato sovětská porážka vytvořila v Moskevské obraně kritickou situaci. V obrané linii vytvořili Němci mezeru o šířce 250 km, sovětská vojska na křídlech ustupovala a středové svazky uvízly v obklíčení. Mezi wehrmachtem a Moskvou zůstala již jen oslabená a špatně vycvičená síla Moskevského záložního frontu (P.A. Artěmjev) umístěna na možajské čáře obrany. Vytvoření této obranné čáry bylo schváleno již 5. října. Čára vedla od Volžské nádrže západně od Volokolamska a Možajska až ke Kaluze. Linie měla tři pásma a jejich připravenost k boji se pohybovala mezi 50%-80%.